Spolu i proti sobě

V globální perspektivě je česko-německé jádro střední Evropy vlastně jen nevelkým dvorkem v srdci kontinentu. Jako v každé jiné obci nebo kulturní krajině tu proto hraje neobyčejně významnou roli schopnost sousedů mluvit o problémech, sdílet radosti a mít porozumění pro potíže druhého. Něco takového je přirozeně možné jen tam, kde o sobě sousedé mají dobré povědomí, což v případě Čechů a Němců bohužel není možné říci. Jejich vzájemná informovanost je z velké části stále redukována jen na minulé násilnosti a politická traumata. Jako vítaný prostředek k rozšíření obzorů tak lze vnímat nový sborník, který se snaží zmapovat společné dějiny Čechů a Němců především z hlediska kulturního.

Vůle porozumět

Když v uplynulých dvou letech frekventanti katedry německých a rakouských studí z fakulty sociálních věd UK zpracovávali rešerše k zájmu německého a rakouského tisku o zahraniční kulturní dění, všimli si zajímavého jevu. Ukázalo se totiž, že v popředí zájmu německých žurnalistů jednoznačně dominuje anglosaská, obzvláště britská a americká kultura, následovaná se značným odstupem zájmem o kulturní dění ve Francii. Ostatní země se na stránkách kulturních rubrik německých a rakouských médií objevují jen sporadicky. O východních sousedech – tedy Maďarech, Češích a Polácích - to přitom platí více než o jiných. Jako kdybychom neměli společného nic než jen dějinné úrazy. Kulturně nezajímavý nebo alespoň nepřipomínaný soused přitom působí, jako by nestál…