Kréta v nás

Na náměstí v krétském Réthimnonu stojí socha Kóstase Giamboudákise. Národní hrdina má za pasem dýku a dvě bambitky, další bambitku svírá v ruce. Za jeho hlavou se tyčí turecký minaret, symbol dlouholeté okupace ostrova. Na lidové malbě je vidět Giamboudákisův čin. Ve skladišti klečí s hořící pochodní před sudy střelného prachu. Další fakuli naklání nad výbušninu opat Gavríla. Jsou ozářeni jasným paprskem světla. Kolem nich mniši, bojovníci a hlavně ženy s dětmi a starci. Ženy si zakrývají tváře, svírají děti, starci spínají ruce k modlitbě. Otevřenými dveřmi je vidět hrstku krétských odbojářů, jak zoufale čelí hordám osmanských hrdlořezů. Tureckých vojáků bylo ve skutečnosti 15 000, když onoho 9. listopadu 1866 Kóstas Giamboudákis s opatem přiložili pochodně k sudům prachu. Z necelé tisícovky Kréťanů uhořelo osm set, spolu s nimi velké množství Osmanů. Převážně dětské lebky jsou vystaveny v horském klášteře Arkádi, krétské svatyni. Hromadná oběť obrátila pozornost světové veřejnosti ke krétskému boji za národní osvobození a roku 1898 získala Kréta autonomii. Podle bedekru německého novináře Klause Bötiga jsem v Réthimnonu navštívil tavernu O Gounás. Kniha slibovala tradiční kuchyni a lidové muzikanty. Majitelem je řezbář a houslař, kterého jsem šokoval informací, že se Turci dostali až k nám. Horňácko bylo krvavou branou Moravy, citoval jsem spisovatele Matúša Béňu. A na důkaz zazpíval baladu z Javorníka o odvlečení dvou javornických pastevců pasoucích junce v místech…