Diagnóza: antiamerikanismus

Co mají společného západoevropští studenti, obyvatelé palestinských uprchlických táborů a jugoslávští vojáci? Zdánlivě nic: žijí v jiných zemích, jsou jiné víry a jazyka a mají úplně odlišné starosti. V souvislosti s 11. zářím se však přece jen něco společného najde - nenávist či nechuť ke Spojeným státům. Filmové záběry jásajících Palestinců obletěly před rokem celý svět. Jako tehdejší student univerzity v Kolíně nad Rýnem jsem u arabských spolužáků sledoval špatně skrývanou radost či alespoň pocit zadostiučinění nad doutnajícími troskami newyorských mrakodrapů. Němečtí a jiní západoevropští kolegové samotný teroristický útok sice odsoudili, ale zdaleka ne s takovým elánem, s jakým pak protestovali proti vojenské akci USA v Afghánistánu. Lidé, vrhající se v hrůze z devadesátého patra Světového obchodního střediska, je nedojali tolik jako záběry amerických bombardérů chystajících se na buňky Al Kajdy. Nebyly vidět téměř žádné projevy odporu k Usámovi bin Ládinovi, zato karikatur George W. Bushe jsem na zdech pokojů studentských kolejí viděl desítky. Bojovníci proti diskriminaci, kteří protestovali proti tálibánům coby režimu potlačujícímu práva žen, se po 11. září postavili vší silou proti snaze USA tento režim zničit. Ukázalo se, že jejich skutečným zájmem nejsou ani tak lidská práva jako spíše implicitní antiamerikanismus, odpor ke kapitalismu a nepřátelství k západní civilizaci. Nic z toho ale není výsadou salonních levičáků na západoevropských univerzitách. Jako…