Některé příběhy potvrzují naši zkušenost, jiné ji překvapivě přesahují. Masmediální scenáristé a politici raději produkují ty první, které lid ubezpečují, že se vyzná ve světě a jeho předsudky jsou nanejvýš oprávněné. Méně oblíbené bývají příběhy druhého typu. Zneklidňují nás, neboť nevíme, jak si je vyložit, ale o to víc se vrývají do paměti. Povodeň připlavila bezpočet příběhů s povědomými osnovami. Historek o neschopnosti komunálních politiků, hamižnosti podnikatelů v rybníkářství, bezohlednosti průmyslníků, statečnosti záchranářů a obětavosti ekologických hlídek by televizní mistr Dietlova formátu jistě dovedl na objednávku vymyslet kopu i suchou cestou bez velké vody. A kdyby se Arthur Hailey rozhodl sepsat román ZOO, jenž by vyvrcholil povodní, poznali bychom z něj asi hned, zda ředitele zvířátek chválit nebo hanět. Rady si nevím se třemi příběhy, z nichž první započal právě v Tróji. Voda tam vzala lachtana Gastona, který by se v ní měl cítit jako doma, donesla ho skoro do Magdeburku, kde byl odchycen, a krátce na to uhynul. Jakou roli měli v jeho příběhu lidé - byli to záchranáři, nebo pronásledovatelé? Veřejnost se rozdělila na dva tábory, obávám se však, že žádný nemá pravdu, protože v pozdní civilizaci záchrana s pronásledováním splývá. Už Kafka ukázal, že nás od procesu může osvobodit jenom poprava. Z druhého příběhu znám jediný obraz: televizní obrazovkou, kde se obvykle hašteří veřejní činitelé, majestátně proplul na jakémsi trámu osamělý muž s bidlem v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu