Když Vltava je vlídně lhostejná

Prohlížet si v těchto dnech knihu fotografa Jana Reicha Vltava a Praha může vyhlížet jako akt na samém pokraji duševní normality. V té publikaci je nábřeží hlavního města vylidněné a ztichlé, vyhlíží jako scenerie, v níž se nic neděje již celá desetiletí. Stromy jsou holé, na podzimních či zimních chodnících nanejvýš jemné louže či poprašek sněhu. Řeka stoicky plyne. Klid. Melancholie. Ano: tak tomu bylo, a tak tomu zase bude. Těmito vzpomínkami a touto nadějí nezbývá než se živit - není jiné možnosti, i když přítomnost je příšerná. Milan Kundera, který napsal předmluvu k nové Reichově knize, svůj stručný text končí: „Řeka teče, člověk se na ni dívá a chápe, že v tomto světě není nic, co by vážilo, že on sám nic neváží a že v tom je jediná jeho útěcha.“ To platí jak v časech, kdy řeka nepřetržité plynutí dává člověku „najevo vlídnou lhostejností“ (Kundera), tak i v době, kdy mu to dává najevo silou a mocí vpravdě nadlidskou.

Pražský chodec

Jan Reich (1942) vydal v roce 1993 knihu Praha, která se pozvolna stala jednou z nejúspěšnějších pragensií 90. let, ačkoli šla - anebo možná právě proto, že taková byla - proti aktuálnímu trendu obrazově „vykřičených“ turistických publikací, které nemají jinou ambici, než ukázat milionkrát ukázané a prodat se jako ten nejpromrskanější suvenýr. Svazek černobílých záběrů, které vznikaly více než deset let, graficky čistě upravený Alešem Krejčou a otevřený textem Bohumila Hrabala Něžná apokalypsa Reichových…