Kladivo na zelené

Brněnský filozof a politolog Pavel Barša v knize Imanence a sociální pouto uphozorňuje, že ekologičtí aktivisté a jiní zástupci nevládní sféry si nemohou činit nárok na samozřejmou pravdu ani mravní nadřazenost. I oni musí svá tvrzení dokazovat a přesvědčovat své odpůrce v rovnoprávném demokratickém diskurzu. Tam kde jsou jejich názory dnes již v celosvětovém měřítku dominantní (například u skleníkového efektu), by pak neměl být odepírán prostor kritikům, neboť téměř o všem musí být dovoleno pochybovat. Po těchto kriticích by však jistě též měla být vyžadována určitá úroveň argumentace a způsobu vedení polemiky. Ke zveřejnění polemiky by autora neměl opravňovat prostý fakt, že s něčím polemizuje, pokud tak činí zjevně demagogickým způsobem. Příkladem takového stylu polemiky je publicistika Ivana Breziny, která zjevně vychází z ideologické premisy, že „zelení“ ohrožují svobodnou demokratickou společnost. (Po zasedání MMF Brezina napsal, že demonstranti útočili i na sanitky, což „nedělal ani Hitler“, a vzápětí ztotožnil útočníky en bloc s ochránci přírody, ergo: ochránci přírody jsou horší než Hitler.) Na základě tohoto apriorního, politicky motivovaného přesvědčení o společenské škodlivosti „zelených“ se pak snaží dokázat, že věcně nemohou mít v ničem(!) pravdu. Svůj extrémní názor, že žádná obava o životní prostředí není podložená, se přitom Brezina podobně jako Václav Klaus snaží dokázat metodou pars pro toto: stačí najít libovolnou chybu či nepřesnost v kterékoli ze…