V ohnisku i na okraji

Kdo je onen bělovlasý muž, kterého fotograf na zahradě ateliéru zachytil v družném rozhovoru se spisovatelem Günterem Grassem? Na výstavě Holub ludens, jejíž katalog tento snímek otevírá, není Grassova přítomnost jediným překvapením. Výtvarník Vladimír Holub, jemuž Okresní muzeum v Jindřichově Hradci připravilo k letošním nedožitým devadesátinám dosud největší retrospektivu, patří k neprávem opomíjeným osobnostem české výtvarné avantgardy. Stýkal se s meziválečnou uměleckou bohémou, procestoval Evropu, prošel komunistickým kriminálem a později přijímal na zahradě svého ateliéru návštěvy z celého světa. Stejně pestré je přitom i jeho umělecké dílo.

Nový svět a Stará Říše

Vladimír Holub se narodil 16. 7. 1912 v Jindřichově Hradci v rodině soudního úředníka. Už jako malý kluk byl nadaným kreslířem a svými dílky okouzloval mimo jiné hraběnku Černínovou či pěvkyni Emu Destinnovou, žijící v nedaleké Stráži nad Nežárkou. Po absolvování gymnázia usiloval o studium na pražské akademii, ale pro jeho otce byla představa syna coby nezaopatřeného umělce nepřijatelná. Vladimír Holub tedy nejprve pracoval jako soudní písař. Když ale po smrti matky zdědil nějaké prostředky, počátkem 30. let vyrazil na zkušenou do světa.Pěšky prošel Rakousko, Jugoslávii a Itálii a následně se na doporučení Alfonse Muchy, otce svého spolužáka Jiřího, vypravil do Paříže. Tady se seznámil s André Bretonem, Maxem Ernstem, Jeanem Cocteauem, Yvesem Tanguyem, Jindřichem Štyrským, Toyen…