Rodiny, geny a rozběsněná matka

Když Ludvík Vaculík publikoval v Lidových novinách své Poslední slovo věnované homosexualitě (9. 7.), vyprovokoval silné reakce. Není divu. Už jsme odvykli psát o ní jinak než v zásadě příznivě. Jeho apel, aby homosexuálové zůstali pod „čarou normálu“ a nekřivili ji k sobě, tak vzedmul mohutnou mediální vlnu. Nezbývá než počkat, zda na ni naskočí také Pavel Tollner a Radim Uzel a zase řeknou, co říkají vždycky. Zajímavější ale bude podívat se mezitím na homosexualitu z čistě biologického pohledu. Platí-li, že homosexuálové - nadále bude řeč pouze o homosexualitě mužské - se už takoví narodili, má biologie k této záležitosti co říct. Je-li cílem biologické existence předávání genů do dalších generací, musíme existenci homosexuálů, kteří obvykle potomstvo neplodí, skutečně považovat za záležitost poněkud skandální. Zvláště uvážíme-li, že nejsou nijak vzácní (mezi stovkou mužů nějaké spolehlivě najdete, i když tradiční „4 %“ jsou asi pověra), že jejich orientace je do značné míry geneticky podmíněná a že výskyt homosexuality zdaleka není omezen jen na člověka. Nezapomínejme ale, že homosexuální chování nemusí mít s obecnou homosexuální orientací příliš společného. U mnoha živočichů je sex normálním způsobem dosahování sociálních výhod (snad nejnápadněji u šimpanzů bonobo) a není důvod, proč by zrovna lidské sexuální chování nemělo zahrnovat tuto komponentu - naučíme-li dítky tomuto způsobu řešení problémů, budou tak jistě činit i ty, které by na to samy nepřišly.…