Budování vlády - Volby 2002

Cesta ke vzniku čtvrtého českého kabinetu byla krátká. Vyjednávání o vládě, kterou prezident Václav Havel jmenoval minulé pondělí, trvalo přesně osmadvacet dnů. Všichni tři hráči o moc - sociální demokraté, Unie svobody a lidovci - se totiž od počátku vyznačovali vstřícností a ochotou k domluvě. Přesto, nebo možná právě proto, byla práce na sestavě Špidlova vládního týmu v mnoha ohledech výjimečná a stojí za to podívat se na její průběh podrobněji.

Probuďte se

Když šéf lidovců Cyril Svoboda telefonoval ještě během volební soboty 15. června předsedovi ČSSD Vladimíru Špidlovi blahopřání k výhře, dostalo se mu z druhé strany ujištění: Naše nabídka ke spolupráci trvá. Druhý den se sešly špičky ČSSD k diskusi o tom, co dál. Podle účastníků schůzky Špidla prohlásil, že pro něj jsou možné pouze dvě varianty: vláda s Koalicí nebo menšinový kabinet. Totéž pak předseda zopakoval i na prvním povolebním setkání širšího vedení strany. Tím byly karty rozdány a návrh na další možnosti - třeba spolupráci s ODS - už vůbec nepadl. Všem se tak dostalo důkazu o Špidlově silné pozici, neboť před volbami se to ve straně výzvami ke spoluvládnutí s ODS jen hemžilo. Kromě některých regionálních předáků typu šéfa ČSSD v Ústeckém kraji Jaroslava Foldyny to navrhoval třeba i ministr financí Jiří Rusnok a koneckonců i Špidlův předchůdce ve funkci Miloš Zeman. Už druhý den po volbách Vladimír Špidla tedy veřejně ohlásil: „Jako první oslovím Koalici.“ Svou šanci ale vycítili i komunisté. Jejich volební zisk by totiž ve sněmovně dával koalici s ČSSD výraznou většinu 111 hlasů a někteří členové ČSSD jako například Jan Kavan či Petr Lachnit tuto variantu propagovali. „Už jsme vyzvali Lidový dům, aby se probudil,“ řekl novinářům komunistický předseda Miroslav Grebeníček. Ale šéf ČSSD jeho nabídku jednoznačně odmítl: „Proboha živýho, stokrát jsem řekl, že je tu usnesení bohumínského sjezdu, které nepřipouští žádnou koalici s komunisty,“ prohlásil v rozhovoru pro MF Dnes. Takže poté, co prezident v pondělí 17. června pověřil Vladimíra Špidlu vyjednáváním o nové vládě, začala ČSSD debatu s Koalicí. Jedno ale bylo od začátku jasné a ze sociální demokracie to v kuloárech znělo jednoznačně: pokud předseda zaváhá, nebo se mu jednání nebudou dařit, křídlo stoupenců ODS kolem Miloše Zemana ihned vytáhne do boje.

Hrozba Pilipem

Pro práci na sestavě kabinetu vznikly tři vyjednávací týmy. ČSSD nominovala kromě Špidly ještě Stanislava Grosse, Marii Součkovou a Bohuslava Sobotku. V unionistickém týmu zasedli Hana Marvanová, Karel Kühnl a Ivan Pilip, lidovce zastupovali Cyril Svoboda, Jan Kasal a Milan Šimonovský. V úterý večer 18. června se konala v Lidovém domě první schůzka. V médiích a kuloárech jí předcházely vášnivé dohady a spekulace o brzkém konci Špidlova pokusu. „Zklamaný Pilip může ohrozit sestavování koaliční vlády,“ hlásala například titulní strana deníku Právo. Nebylo to ale tak žhavé. Sociálnědemokratičtí vyjednavači totiž dopředu možným rebelům z Unie svobody naznačili, že je možné hrát dál i bez nich. „Pokud při jednání nebudou rozumnými partnery a jejich představy budou neúměrné jejich pozici, začneme se zabývat myšlenkou na menšinovou vládu a komunikaci s celým parlamentním spektrem,“ řekl Lubomír Zaorálek. „Komunisté už například dali najevo, že by naši menšinovou vládu podpořili, takže tato cesta otevřená je.“ V šest hodin večer zasedly vyjednávací skupiny kolem stolu v Lidovém domě. Schůzku řídil Vladimír Špidla a hovořilo se především o tom, jak budou jednání probíhat. Zástupci Koalice byli přitom zaskočeni dvěma okolnostmi. Za prvé to bylo chování sociální demokracie. „Až tady u toho stolu jsem pochopila, proč pravice prohrála. Protože je dosud příliš arogantní. Kdyby přede mnou neseděl Špidla a Součková, ale třeba Klaus a Zahradil, tak by ta jednání zřejmě okamžitě skončila, protože bychom se nedokázali dohodnout,“ řekla těsně po zasedání Marvanová. Ostatní jí dávali za pravdu, vstřícnost a klidný tón ČSSD je mile překvapil. Druhým překvapením byl návrh harmonogramu vyjednávání. Špidla jim totiž stejně jako posléze novinářům řekl: „Nejprve se bude jednat o programové shodě, pak přijde na řadu úvaha, jakým způsobem promítnout výsledky voleb do obsazení rezortů, a třetí fáze bude debata o personálních řešeních.“ Což znamená úplně opačný postup, než který zavedly vlády Václava Klause. Špidla si totiž uvědomoval, že jedná s naprosto odlišnými partajemi, především s programově vzdálenou Unií svobody. Největší střety se proto daly očekávat v diskusi o koaliční dohodě. Pokud se překoná tohle, osobní ambice politiků už se poddají snadno. První schůzka trvala pouze hodinu a půl a partneři se dohodli na dalším pokračování za týden. Vyjednávací tým vypadal při odchodu z jednání spokojeně. Všichni jeho členové s ochotou v českých politických kruzích už dlouho nevídanou odpovídali záplavě novinářských dotazů a na Vladimíru Špidlovi byla vidět úleva, že se debata hned na úvod nezasekla. „Vypadá to nadějně, ale nikdy nevíte,“ krotil nicméně všeobecný optimismus. „Nechci nic zakřiknout a vyjadřovat nějaké pocity. Ještě nás může něco překvapit.“

Pojistka proti rozpadu

Velmi brzy po startu vyjednávání se začalo rýsovat, jaká křesla zůstanou sociálním demokratům. „Strana, která vyhrála volby, má právo na ministra financí. Neznám vítěznou stranu, která by to místo pustila,“ nechal se například slyšet místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach. Stejně tak bylo od začátku jasné, že si sociální demokraté nechají post ministra obrany a vnitra. Také se začalo hovořit o tom, že ČSSD bude chtít nějakou záruku, že Koalice je jednotné uskupení, které se nerozpadne. Ve hře byly dvě pojistky. Jedna, že uzavřené dohody podepíší všichni místopředsedové a předsedové stran, a druhá varianta byla možnost, že by dohody podepsali všichni vládní poslanci. Jak to dopadlo, k tomu ale později. Jednání s Koalicí se navrženému premiérovi pokusil zkomplikovat odcházející autor opoziční smlouvy s ODS Miloš Zeman. „Až Špidla pozná charakter Unie svobody a lidovců, zjistí, že koalice s nimi je danajský dar,“ komentoval hned první vyjednávací schůzku v Lidovém domě. Vladimír Špidla na to reagoval až v pátek jedenadvacátého června na tiskové konferenci po pravidelné poradě vedení strany. „Musím říct, že pan premiér ve svém výroku udělal podle mě neodpovídající generalizaci tím, že politici Koalice jsou bezcharakterní, zatímco politici ODS jsou charakterní.“ Byla to jasná zpráva, že si do sestavování vlády nenechá nikým mluvit. Ten pátek byl ale zajímavý i z jiného důvodu než jen Špidlovou emancipací. Ten den totiž měla ČSSD schválit návrh koaliční dohody sepsaný dosavadním místopředsedou vlády Pavlem Rychetským. Ale strana místo souhlasu hodila pokus autorovi na hlavu jako „nedotažený“ a „příliš obecný“.

Čekání na Rychetského

Nový pokus si Koalice krátila úvahami o možném obsazení klíčových postů. V interview pro BBC se například nechal slyšet Cyril Svoboda, že „v situaci dnešních poměrů sil by podle mě předseda sněmovny měl být v rukou Koalice“. Podobně si Koalice brousila zuby na významný post ministra průmyslu pro Karla Kühnla. Spekulacemi o tom, „kdo bude kdo“, se hemžila i média. Klíč byl však pouze v hlavě designovaného premiéra a ten o svých představách prozatím nemluvil. Dokonce sociální demokraté byli v rozpacích, že netuší, kdo z nich má šanci. „Věřte, nevěřte, zatím jsme se Špidlou neměli jediný rozhovor ani o tom, jaké rezorty budeme mít,“ řekl Lidovým novinám v sobotu dvaadvacátého června Stanislav Gross a zdá se, že si nevymýšlel. Tak to vydrželo téměř do poslední chvíle. V sobotu také sociální demokraté schválili návrh koaliční dohody, který ještě ten večer zaslali zástupcům Koalice. První reakce v tomto uskupení byla silně negativní. Soupis totiž neústupně trval nejen na všech socialistických a pro partnery zásadně nepřijatelných extrémech (např. majetková přiznání pro bohaté, přídavky na děti), ale vracel do hry i jeden z nejpodezřelejších obchodů Zemanovy vlády: už jedenkrát zamítnutou snahu nakoupit za sto miliard švédské stíhačky gripen. První emoce ale rychle ustoupily a převládl názor, že text je pouze maximou pro další diskusi.

Hledání kompromisů

Na další vyjednávací kolo v pondělí čtyřiadvacátého června tedy Koalice šla s otázkou, nakolik je Špidla ochoten ke kompromisům. I zástupci Koalice přitom nesli v tašce několik ústupků: Hana Marvanová například oznámila, že její strana netrvá na školném. Socialisté si vyslechli názory partnerů a navrhli, aby se sporná místa vyřešila v odborných stranických komisích, které měly příštích sedm dní jednat o jednotlivých kapitolách a hledat kompromis. Na jednání se víceméně naznačilo, že pokud bude někde nějaký zásadní spor, tak se to v koaliční dohodě objeví v mlhavější formě. Vyjednávací týmy se ihned shodly na jedné věci, a to na přímé volbě prezidenta. Z jednání ale mohli unionisté a lidovci přece jenom odcházet spokojení. Sociální demokraté jim totiž kývli na návrh, aby v dohodě byla zanesena nějaká pojistka, která by socialistům bránila válcovat nesouhlasící partnery vytvořením příležitostné sněmovní koalice s ODS či KSČM. Jednání trvalo čtyři hodiny. „My jsme zahájili práci, ta práce je vedena velmi vážně. Ukazuje se, že má dobrý základ, který je schopen poskytnout programovou shodu pro budoucí vládu,“ řekl na závěr Vladimír Špidla novinářům. Druhý den se pak navržený premiér sešel na Pražském hradě s prezidentem republiky a informoval ho o průběhu jednání. Prezident se potom před novináři netajil umírněným optimismem: „Z toho, co o tom vím, mám pocit, že se dohodnou. A považuji za velmi důležité a dobré, aby se to stalo. Všechny další alternativy by byly podle mého mínění horší a horší.“ Zatímco prezident vyjadřoval spokojenost, pracovaly už expertní týmy na budoucí dohodě. Všechny strany dávaly jasně najevo, že jsou ochotny k ústupkům. „Jde o koaliční spolupráci, a tak to jinak nejde,“ komentovala vstřícnost místopředsedkyně ČSSD Marie Součková. Už v této chvíli se ale začala rodit jedna z hlavních překážek hladkého průběhu dohody. „Můžeme dělat kompromisy,“ to je při sestavování koaliční vlády normální. Ale nemůžeme přitom zradit náš program," řekla Lidovým novinám předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová. A na otázku, zda souhlasí s Vladimírem Mlynářem, že Unii svobody nic jiného než jít do vlády nezbývá, dodala: „Ne, podle mě to tak není.“ To byl důležitý signál, který vyvolal vášnivé diskuse i v dolních patrech Unie svobody. Teprve později vyšlo najevo, že Marvanová o možnosti jen podpořit vládu ČSSD a lidovců bez vlastní účasti uvažovala téměř od začátku jednání. Brzy ale vycítila, že je ve straně se svým názorem sama. Schůzky sedmnácti expertních komisí ke koaliční dohodě pokračovaly. Ve středu 26. června večer už bylo šest z nich definitivně domluveno a další čtyři se blížily konci. Mezi prvními byla hotová kapitola o životním prostředí, zemědělství, dopravě, kultuře a školství, obraně a bezpečnosti. V posledně jmenované kapitole se Koalici podařilo nahradit jasný závazek o nákupu gripenů opatrnější větou, že „smluvní strany se zavazují dokončit proces zajištění vzdušného prostoru ČR národními prostředky“. Nejvášnivější byly diskuse o snižování schodku veřejných financí a snižování daní, což obojí požadovala Koalice. Na zasedání expertní komise se nakonec zástupci stran dohodli, že konečný verdikt zůstane na hlavních vyjednavačích.

Vládní strany proti Klausovi

Jednání se ale nevedla pouze o programu. Stejně důležité a komplikované byly diskuse o vedení sněmovny. „Pro Koalici i ČSSD je samozřejmé, že v čele nebude nikdo z ODS,“ vyvrátil místopředseda lidovců Jan Kasal kroužící zvěsti, že křeslo šéfa dolní komory dostane Václav Klaus. V té době už Koalice dávno opustila citovaný Svobodův sen o svém zástupci na tomto místě. Bylo nepochybné, že post získá ČSSD. Dosavadní průběh jednání doprovázela až překvapivá verbální opatrnost vládních stran k sobě navzájem. Oproti zemanovským časům vládla nezvyklá slušnost a mírnost. V pátek 28. června poprvé zaútočil proti konkrétní osobě Pavel Rychetský, když v BBC prohlásil: „Paní předsedkyně Marvanová bez jakýchkoli zkušeností v exekutivě by sama neměla na takové místo aspirovat. V tuto chvíli je rezort v dosti zoufalém stavu.“ Jak ukázal pozdější vývoj, dělal si tak místo pro sebe. Za těchto téměř idylických okolností přišla sobota devětadvacátého června a s ní i další schůze hlavních stranických vyjednavačů. Zástupci Koalice přišli na jednání s několika požadavky. Za prvé, že chtějí šest ministerských křesel, a za druhé, že Unie svobody musí získat post šéfa rezortu školství. Důvod byl jednoduchý. Unionisté mají programově k sociálním demokratům nejdále, a tak hledali takové ministerstvo, kde by se mohli nějakým viditelnějším způsobem prezentovat. Předem však bylo jasné, že ve školství to nepůjde. Vladimír Špidla totiž rozhodně chtěl ve vládě Petru Buzkovou a toto byl jediný možný rezort, který by mohla řídit. Navíc bylo zřejmé, že po neúspěšném ministru Zemanovi si sociální demokraté budou chtít zlepšit své jméno. Na jednání se ale nakonec diskutovalo pouze o koaliční dohodě. Ta se totiž pod prací expertních komisí rozšířila z deseti stran na dvacet. Při projíždění materiálu nakonec zůstalo jedenáct sporných bodů, které se ani během šesti hodin nepodařilo vyřešit. Šlo o bydlení (uvolnění nájmů), daně, penzijní reformu, registrační pokladny, registrované partnerství homosexuálů, majetková přiznání, lustrační zákon, přídavky na děti, privatizaci energetiky, veřejné finance, pojistku proti zrušení lustračního zákona. Proč šlo o sporné body, je nasnadě. Když se například ČSSD pokoušela v minulém volebním období prosadit registrační pokladny, penzijní reformu, přídavky na děti či velké schodky rozpočtu, Koalice byla vždy proti. Otočka o sto osmdesát stupňů by se tedy těžko vysvětlovala. U lustračního zákona šlo zase o to, že KSČM se už nechala slyšet, že podá návrh na jeho zrušení. V minulosti jí v tom vždycky zabránila tehdejší pravicová většina, ale vždy se našlo dost sociálních demokratů, kteří zvedli ruku pro. Ačkoli šlo o první vážnější klopýtnutí, politici se stále tvářili spokojeně. „Vzrušená debata a překřikování bylo třeba okolo nájemného. Vladimír Špidla je velmi umírněný člověk, ale v jednu chvíli se skoro rozčílil a říkal takové to ,pro boha živýho'. Byla to prostě ostřejší výměna názorů. Ale ve vší slušnosti,“ řekla o jednání Hana Marvanová MF Dnes. „Jsou to korektní jednání, musím říct, že příjemná. Druhá strana chce slyšet argumenty, a to bez ohledu na to, kdo je říká.“ S přibývajícími hodinami jednání pomalu vycházelo najevo, že hlavní čára rozporů nevede ČSSD a Koalicí, nýbrž mezi Unií svobody a zbytkem vyjednávacího týmu. Lidovci zřetelně naznačovali, že z jedenácti bodů jim vadí de facto pouze jediný. A už dva dny po sobotní schůzce probublaly rozpory na veřejnost. „Doufám, že se zítra už dohodneme. Je potřeba větší vstřícnosti ze strany Koalice. Unie svobody je ten, kdo klade požadavky a trvá na nich. Pro KDU-ČSL je klíčový pouze bod o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví,“ prohlásil v Lidových novinách Cyril Svoboda. Jeho strana chtěla mít jednání co nejdříve za sebou a unionistické „zdržování“ se jim vůbec nelíbilo. „Budu upřímný, pro naši stranu by další čtyři roky strávené v opozici znamenaly konec. Je to jednoznačné, a proto nechceme nějak jednání ohrozit,“ řekl Respektu člen vedení KDU-ČSL.

Spor o Maastricht

Další zasedání představitelů stran se konalo o dva dny později v pondělí 1. července opět v Lidovém domě. Čtvrté zasedání trvalo dohromady čtyři hodiny a podařilo se na něm vyřešit osm z jedenácti sporných bodů. Koalice souhlasila s možností zavést registrační pokladny a sociální demokraté zase škrtli návrh na registrované partnerství. V případě penzijní reformy se strany zatím domluvily pouze na tom, že bude. Spornými tedy zůstala majetková přiznání, schodek veřejných financí a plošné přídavky pro děti. „My jsme nechtěli plošná majetková přiznání a hledali jsme formulaci, a kdy by se přiznání týkala jen vymezených případů tak, aby to usnadnilo postih majetkové trestné činnosti nebo daňové nekázně,“ řekla po jednání Marvanová. Mimo záznam ale politici ČSSD a Koalice přiznávali, že i tyto body už jsou hotové, jen se musí dopilovat. U majetkových přiznáních ČSSD ustoupila podle požadavků Marvanové, v plošných přídavcích zase učinila krok zpátky Koalice. Za to sociální demokraté souhlasili s tím, že pokud rodiny nebudou požadovat přídavek, budou si moci využít daňové odpočty na děti. U schodku veřejných financí byla strana Vladimíra Špidly neoblomná. Návrh Unie svobody, aby byla splněna maastrichtská kritéria (tedy, že schodek veřejných financí činí pouze 3 % z HDP) už v roce 2006, neprošel. Sociálním demokratům se to zdálo nereálné, protože se ještě musí vyřešit dluhy z transformační éry, a navíc potřebovala finance na své projekty, jako je svěřenecký fond, plošné přídavky apod. ČSSD prosadila to, že v roce 2006 bude schodek činit kolem pěti procent HDP. Koalice byla zklamaná, že si na jednání neprosadila diskusi o jednotlivých ministrech. Na druhé straně se jí podařilo prosadit a uzavřít procedurální dohodu s ČSSD. Podle ní sice nikdo nebude mít právo veta, ale pokud se ve sněmovně objeví nějaký bod, který je pro jednu ze stran klíčově nepřijatelný, neměly by ho zbývající strany podpořit. Tím by se mělo zabránit oněm „příležitostným koalicím“ s ODS a KSČM, kterých se bála Koalice. Dá se říct, že je to jedno z největších vítězství Koalice. Pokud totiž bude důsledná a bude trvat na plnění této dohody, tak se jí nemůže stát, že by ČSSD prosazovala nějaké socialistické experimenty. V koaliční dohodě jich zase tak moc není (jsou tam např. registrační pokladny, plošné přídavky, svěřenecký fond), a tak by se nemuseli dočkat nějakých překvapení.

Sama proti straně

Pro vznik koaliční vlády bylo klíčové úterý 2. července. Ten den totiž zasedal republikový výbor Unie svobody, aby rozhodl, zda pokračovat v jednáních o programu či rovnou odejít do opozice s ujištěním, že proevropská vláda ČSSD s lidovci má unionistickou podporu. Druhou variantu zastávala Hana Marvanová. Podpořil ji pouze jediný muž, a to Stanislav Volák, celý zbytek stranického vedení stál proti ní. Schůzka se konala v místnosti poslaneckého klubu Unie a trvala celých šest hodin, protože se probíral jeden bod programu za druhým. Po celou dobu se kolem pohybovali zástupci KDU-ČSL a zvědavě zjišťovali, jak se věc vyvíjí. Není divu. Prohlásili totiž, že bez Unie svobody do vlády nepůjdou. „Kandidovali jsme společně jako Koalice a bez partnera do vlády nepůjdeme,“ řekl například Jan Kasal. Stejné rozhodnutí udělali lidovci i před čtyřmi lety a US se pak rozhodla jít do opozice, čímž nastartovala opoziční smlouvu. Rozhodující význam unionistického jednání cítil i prezident Havel a předseda ČSSD Špidla, kteří spolu právě v té době hovořili na Pražském hradě. „Teď právě je pro úspěch tohoto projektu - to znamená trojčlenné nebo dvojčlenné koalice - rozhodující jednání výboru Unie svobody. Pokud US - a jsou takové signály - nepřistoupí k této dohodě, budeme muset hledat jiné řešení,“ prohlásil na Hradě Špidla. Ačkoli ho nespecifikoval, bylo jasné podle jeho předcházejících vyjádření, že má na mysli menšinovou vládu ČSSD. S výsledkem jednání ale mohl být spokojen. Návrh Marvanové odejít do opozice kromě Voláka nikdo nepodpořil. „Objevily se určité pochybnosti, zda jít do vlády, ale takové názory byly v menšině. Většinu času jsme strávili diskusí o programu,“ komentoval jednání Ivan Pilip. US tedy šla do dalších jednání. Na tváři předsedkyně US bylo po ukončení zasedání patrné zklamání. Nebylo divu, nejenže jí neprošel návrh jít do opozice, ale ke všemu jí strana odmítla podpořit v tlaku na ČSSD, aby US šla do opozice alespoň v tom případě, kdyby strana Vladimíra Špidly odmítla ustoupit v posledních třech bodech (majetková přiznání, schodek veřejných financí a plošné přídavky pro děti). Jak vyplynulo z jejích pozdějších slov, v tuto chvíli se předsedkyně US zřejmě rozhodla na svou funkci rezignovat. V té době to však tušil jen málokdo a následujícího dne, tedy ve středu třetího července, se Koalice s ČSSD dohodla v Lidovém domě na společném vládnutí. „Dospěli jsme k programové dohodě, začíná jednání o obsazení ministerských křesel,“ řekl na závěr čtyřhodinové diskuse novinářům Vladimír Špidla. „Nic nebrání tomu, aby vláda získala podporu 101 hlasů,“ doplnila ho Hana Marvanová. Byla na ní ale zřetelně znát nespokojenost a oznámila také, že ve Špidlově vládě nechce být. Druhý den se ukázalo proč. Hodinu po čtvrtečním poledni totiž šéfka Unie svobody oznámila svůj odchod z funkce. „Dlouhodobé zadlužování země může mít těžko řešitelné následky,“ vysvětlila Marvanová svou neochotu zasednout v připravované vládě. Zároveň ale kabinetu zaručila své ano při hlasování o důvěře, protože jde o proevropský tým. Její odchod ze scény proto sociální demokraty nechal poměrně chladnými, ostatně se stejnou lhostejností se k věci postavili i pozůstalí unionisté. V opačném gardu se tak zopakovala rok stará událost, kdy Hana Marvanová porazila v boji o post šéfa strany rozdílem sedmi hlasů Vladimíra Mlynáře. „Motorem naší politiky nesmí být kalkulace s křesly, ale naše ideje,“ řekla tehdy v kandidátském projevu, kdežto Mlynář prohlásil: „Chci přivést Unii svobody do vlády.“ Přestože Mlynářovi stoupenci na sjezdu strany jasně varovali, že „emoce“ Hany Marvanové mohou straně zkomplikovat cestu k moci, přesto Marvanová vyhrála. Udělala ale jednu zásadní chybu. Nesnažila se členy a zbytek stranického vedení přesvědčit o svém názoru, dostat ho na svou stranu a postupně zůstala zcela osamocena. Jen tak mohlo dojít k podivnému úkazu, kdy Unie svobody přijala rezignaci své vlastní předsedkyně jako pouhou maličkost, tak nedůležitou ve srovnání s problémem, který z vyvolených straníků získá některé z ministerských křesel. A ta křesla pro Unii byla tři: ministr bez portfeje (jinak také pro informační technologie), kultury a pro místní rozvoj. Pro informatiku se počítalo s Vladimírem Mlynářem, místní rozvoj měl řídit senátor Robert Kolář a kulturu Petr Mareš. Jenže mezitím se z Lidového domu ozvalo, že Špidla ve vládě rozhodně nechce Pilipa, Kühnla a právě Koláře. Šéf ČSSD nikomu nesdělil své důvody. Dá se jen spekulovat, že Pilipa a Kühnla nechce kvůli jejich účasti v Klausových vládách a Koláře kvůli jeho podnikatelským aktivitám. Ani unionisté nečekali na vysvětlení a už Koláře nahradili Pavlem Němcem. U lidovců to bylo jednoduché. Ministrem zahraničí se měl stát Cyril Svoboda, dopravy Milan Šimonovský a životního prostředí Libor Ambrozek. Zajímavější byl výběr sociálnědemokratických ministrů. Největší spor se očekával o post ministra průmyslu. Vážnými adepty byli především Lubomír Zaorálek a Jiří Rusnok. Své rozhodnutí si Vladimír Špidla nechával až na poslední chvíli, a to do pátku 5. července, kdy zasedalo vedení strany. Zde oznámil, že chce, aby byl Zaorálek šéfem sněmovny. Vzhledem k blížícímu se vstupu do Evropské unie je totiž tento post klíčový. Šéf sněmovny bude jednat se zástupci parlamentů členských zemí, a je proto zapotřebí, aby jím byl jasně proevropský politik. Fakt, že Špidla sáhl po Zaorálkovi a pro post šéfky školství si vybral Buzkovou, přitom dokazuje, že tento někdejší Zemanův oblíbenec se od politiky a náhledů svého někdejšího politického ochránce vzdaluje mílovými kroky. Oba politici byli totiž Zemanovi trnem v oku a bývalý premiér je se s svou obvyklou elegancí tituloval „zbabělci“ a „vyžírkové“. Vedení strany se Špidlovým návrhem rovněž souhlasilo. Průmysl tedy spadl do klína Rusnokovi. To především proto, že potřeboval uklidnit křídlo stoupenců koalice s ODS. Podobně se z „vyššího zájmu“ stal ministrem kultury Pavel Dostál. Těsně před jednáním v pondělí 8. července si totiž sociální demokraté uvědomili, že poměr socialistů ke koaličníkům je pouze 10:6, a ne 11:6, jak měli v plánu. Špidla proto hledal nového adepta. To se mu hodilo. Pavel Dostál totiž byl úspěšným lídrem v Olomouckém kraji a navíc přítelem Miloše Zemana. Kdyby se dostal do vlády, byla by ještě větší šance na uklidnění zemanovského křídla. Když Dostála navrhl Koalici, byli všichni - včetně zástupců ČSSD - překvapeni. Zdálo se, že je mimo hru, protože Špidlovi nikdy nepadl příliš do oka. Navíc jeho jméno během vyjednávání ani jednou nepadlo. Navržený šéf kultury Petr Mareš nicméně nebyl proti, neboť se více chtěl věnovat školství a coby místopředseda vlády pro vědu a lidské zdroje by měl volnější ruce. Unie tedy s návrhem souhlasila. Je ale třeba podotknout, že k naprostému zděšení lidovců, kteří mají s Dostálem špatné zkušenosti kvůli jeho vztahu k církvím. Nahlas ale neprotestovali, a tak byla vláda hotova. Strany se ještě domluvily, že koaliční dohodu nebude muset podepsat všech 101 vládních poslanců, ale pouze první dva lidé každé strany. V úterý devátého července v jednu po poledni podepsali zástupci ČSSD, Unie svobody a lidovců slavnostně koaliční dohodu.

Rámeček 1

VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

29. 6. 1990 - 2. 7. 1992

předseda vlády Petr Pithart

místopředseda vlády František Vlasák

Antonín Baudyš

Milan Lukeš

ministr financí Karel Špaček

ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Vopěnka

ministr kultury Milan Uhde

ministr zdravotnictví Martin Bojar

ministr práce a sociálních věcí Milan Horálek

ministr výstavby a stavebnictví

(zrušeno k 31. 12. 1990) Ludvík Motyčka

ministr obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová

ministr životního prostředí Bedřich Moldan do 24. 1. 1991, Ivan Dejmal

ministr spravedlnosti Leon Richter do 2. 1. 1992,

Jiří Novák od 24. 1. 1992

ministr vnitra Tomáš Hradílek do 14. 11. 1990, Tomáš Sokol

ministr průmyslu Jan Vrba

ministr zemědělství a výživy Bohumil Kubát

ministr bez portfeje Karel Dyba

Miroslav Grégr

Jaroslav Šabata

Tomáš Ježek

předseda Výboru lidové kontroly

(od 20. 6. 1991 ministerstvo kontroly) Bohumil Tichý,

Igor Němec od 20. 6. 1991 

2. 7. 1992 - 4. 7. 1996

(od 1. 1. 1993 samostatné České republiky)

předseda vlády Václav Klaus

místopředseda vlády Jan Kalvoda

místopředseda vlády a ministr financí Ivan Kočárník

místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux

ministr kultury Jindřich Kabát 17. 1. 1994 demise

Pavel Tigrid od 19. 1. 1994

ministr mezinárodních vztahů,

od 1. 1. 1993 ministr zahraničí Josef Zieleniec

ministr průmyslu a ministr obchodu a

cestovního ruchu, od 31. 10. 1992

ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý

ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička

ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj,

zrušeno 31. 10. 1992

a zřízeno ministerstvo hospodářství Karel Dyba

ministr pro správu národního majetku

a jeho privatizaci, zrušeno 1. 7. 1996 Jiří Skalický

ministr spravedlnosti Jiří Novák

ministr státní kontroly,

30. 6. 1993 ministerstvo zrušeno Igor Němec, po 30. 6. 1993 ministrem vlády

ministr školství, mládeže a tělovýchovy Petr Piťha 27. 4. 1994 demise

Ivan Pilip od 2. 5. 1994

ministr vnitra Jan Ruml

ministr zdravotnictví Petr Lom 22. 6. 1993 demise

Luděk Rubáš 23. 6. 1993, od 10. 10. 1995

Jan Stráský

ministr životního prostředí František Benda

ministr bez portfeje Stanislav Bělohrádek do 30. 10. 1992

ministr dopravy (min. zřízeno 30. 1. 1992) Jan Stráský do 10. 10. 1995

Vladimír Budínský od 10. 10. 1995

ministr pro hospodářskou soutěž Stanislav Bělohrádek od 31. 10. 1992

ministr obrany (min. zřízeno 30. 1. 1992) Antonín Baudyš do 21. 9. 1994

Vilém Holáň od 22. 9. 1994 

4. 7. 1996 - 2. 1. 1998

(demise 30. 11. 1997)

předseda vlády Václav Klaus

místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Jan Kalvoda 17. 12. 1996 podal demisi,

7. 1. 1997 ji přijal prezident

Vlasta Parkanová od 7. 1. 1997

místopředseda vlády a ministr financí Ivan Kočárník 24. 5. 1997 podal demisi,

2. 6. 1997 ji přijal prezident

Ivan Pilip od 2. 6. 1997

místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux

místopředseda vlády a ministr zahraničí Josef Zieleniec 23. 10. 1997 demise

Jaroslav Šedivý od 8. 11.1997

místopředseda vlády

a ministr životního prostředí Jiří Skalický, místopředsedou vlády

jmenován 16. 6. 1997

ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý 24. 5. 1997 podal demisi,

2. 6. 1997 ji přijal prezident

Karel Kühnl od 2. 6. 1997,

s účinností od 3. 6. 1997

ministr hospodářství (min. zrušeno

v říjnu 1996 a došlo ke zřízení

ministerstva pro místní rozvoj) Jaromír Schneider 1. 11. 1996 - 9. 4. 1997

podal demisi, 2. 5. 1997 ji přijal prezident

Kvapil Tomáš od 12. 5. 1997

ministr dopravy Martin Říman

ministr zdravotnictví Jan Stráský

ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička do 8. 11. 1997

Stanislav Volák od 8. 11. 1997,

s účinností od 9. 11. 1997

ministr kultury Jaromír Talíř

ministr školství,mládeže a tělovýchovy Ivan Pilip do 2. 6. 1997

Jiří Gruša od 2. 6. 1997,

s účinností od 3. 6. 1997

ministr vnitra Jan Ruml 7. 11. 1997 demise

Jindřich Vodička 8. 11. 1997

ministr obrany Miloslav Výborný

ministr pro hospodářskou soutěž Václav Klaus (pověřen řízením)

ministr bez portfeje Pavel Bratinka

2. 1. 1998 - 17. 7. 1998

předseda vlády Josef Tošovský (jmenován 17. 12. 1997)

místopředseda vlády

a ministr zahraničních věcí Jaroslav Šedivý

místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux

ministr dopravy a spojů Petr Moss

ministr financí Ivan Pilip

ministr Kultury Martin Stropnický

ministr obrany Michal Lobkowicz

ministr práce a sociálních věcí Stanislav Volák demise 16. 7.1998,

řízením pověřen Ivan Pilip

ministr pro místní rozvoj Jan Černý

ministr průmyslu a obchodu Karel Kühnl

ministr spravedlnosti Vlasta Parkanová

ministr školství a tělovýchovy Jan Sokol

ministr vnitra Cyril Svoboda

ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová

ministr životního prostředí Jiří Skalický 20. 2. 1998 demise

Martin Bursík 27. 2. 1998

ministr bez portfeje Vladimír Mlynář

ministr a předseda legislativní rady Miloslav Výborný 15. 6. 1998 demise

22. 7. 1998 - 15. 7. 2002

předseda vlády Miloš Zeman (jmenován 17. 7. 1998)

místopředsedové vlády Egon Lánský 29. 11. 1999 demise,

přijata 1. 12. 1999

Pavel Mertlík 12. 4. 2001 demise

Pavel Rychetský, do 31. 7. 1998

pověřen řízením ministerstva spravedlnosti

místopředseda vlády

a ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla

ministr obrany Vladimír Vetchý odvolán 4. 5. 2001

Jaroslav Tvrdík 4. 5. 2001,

s účinností od 5. 5. 2001

ministr vnitra Václav Grulich demise 4. 4. 2000

Stanislav Gross 4. 4. 2000, s účinností

od 5. 4. 2000

ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr od 30. 5. 2001

místopředseda vlády

ministr školství, mládeže a tělovýchovy Eduard Zeman

ministr zdravotnictví Ivan David demise 9. 12. 1999

Vladimír Špidla 10. 12. 1999 - 9. 2. 2000

pověřen řízením

Bohumil Fišer od 9. 2. 2000

ministr kultury Pavel Dostál

ministr spravedlnosti Otakar Motejl od 1. 8. 1998 do 16. 10. 2000

Pavel Rychetský od 16. 10. 2000 - 1. 2. 2001

pověřen řízením

Jaroslav Bureš od 2. 2. 2001

ministr dopravy a spojů Antonín Peltrám odvolán 26. 4. 2000

Jaromír Schling od 26. 4. 2000

ministr pro místní rozvoj Jaromír Císař odvolán 26. 4. 2000

Petr Lachnit od 26. 4. 2000

ministr zemědělství Jan Fencl

ministr životního prostředí Miloš Kužvart

ministr zahraničních věcí Jan Kavan, 10. 12. 1999 jmenován

místopředsedou vlády

ministr financí Ivo Svoboda demise 20. 7. 1999

Pavel Mertlík od 20. 7. 1999, s účinností

od 21. 7. 1999, 12. 4. 2001 demise

Jiří Rusnok od 13. 4. 2001

ministr bez portfeje Jaroslav Bašta demise 23. 3. 2000

ministr bez portfeje Karel Březina od 23. 3. 2000 

15. 7. 2002

předseda vlády Vladimír Špidla

místopředseda vlády a ministr vnitra Stanislav Gross

místopředseda vlády a ministr zahraničí Cyril Svoboda

místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Pavel Rychetský

místopředseda vlády pro vědu a výzkum Petr Mareš

ministr financí Bohuslav Sobotka

ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach

ministr průmyslu a obchodu Jiří Rusnok

ministr obrany Jaroslav Tvrdík

ministryně školství Petra Buzková

ministr dopravy Milan Šimonovský

ministryně zdravotnictví Marie Součková

ministr zemědělství Jaroslav Palas

ministr pro místní rozvoj Pavel Němec

ministr kultury Pavel Dostál

ministr pro infromační technologie Vladimír Mlynář

ministr životního prostředí Libor Ambrozek

Zdroj: Vláda ČR

Rámeček 2

Ženy a Morava

Do vlády se po čtyřech letech vrací ženy - ministryně školství Petra Buzková (ČSSD) a ministryně zdravotnictví Marie Součková (ČSSD). To je stejný počet jako v Tošovského vládě. Tehdy to byla ministryně zdravotnictví Zuzana Roithová (KDU-ČSL) a ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová (KDU-ČSL). V předchozích vládách to bylo s počtem žen vždy horší. V prvním českém kabinetu zasedala jediná žena, a to Vlasta Štěpová coby ministryně obchodu a cestovního ruchu. V obou Klausových vládách se objevila pouze jedna žena, a to Vlasta Parkanová. Stalo se tak v lednu 1997 po demisi Jana Kalvody z prosince předchozího roku. Do Zemanovy vlády pak během čtyř let nebyla pozvána žádná žena. Zajímavé je, podívat se na vládu i z pohledu zastoupení Čechu a Moravanů. V první české vládě, kde se za dva roky vystřídalo na pětadvacet ministrů, se objevilo osm Moravanů. To byl zatím nejlepší výsledek. Za Klausových vlád to bylo o hodně horší. V té první se vystřídalo šestadvacet lidí a z toho byli pouze tři z Moravy. Stejné to bylo i v druhém kabinetu. Ještě hůře si východní část země vedla v Tošovského vládě. Zde totiž zasedl pouze jeden její reprezentant. Zemanova vláda jim pak mohla trochu zlepšit náladu, když se mezi osmadvaceti lidmi, kteří alespoň chvíli pobyli na ministerském postu, objevili čtyři zástupci Moravy. Ještě více ale mohou slavit se Špidlovou vládou, protože zde je osm ministrů s kořeny na Moravě, což je mimochodem pouze o jednoho méně, než kolik je zde politiků s rodištěm v hlavním městě.