Před odletem do Evropy

Aby prezident Bush před návštěvou Moskvy lépe porozuměl ruské duši, dala mu jeho poradkyně Condolezza Riceová přečíst Dostojevského Zločin a trest. Je to prý její nejoblíbenější román, zatímco prezidentova choť Laura nejraději hltá Dostojevského Bratry Karamazovy. Z této nenápadné zprávy v tisku na mne dýchl milý konzervativismus. Velká literatura formovala myšlení státníků zašlých časů, k jakým patřil Winston Churchill nebo T. G. Masaryk, zatímco totalitní diktátoři se místo četby raději opájeli filmovými projekcemi a dnešní politiku ovládá ze všeho nejvíc míhání televizních obrazů. Představil jsem si George Bushe, jak na zápraží texaského ranče usedá v podvečer do houpacího křesla, nohy v kovbojských botách klade na stolek a otvírá knihu, v níž se kdysi svět poprvé dočetl o jedné z nejzlověstnějších postav nadcházejících časů. Globální slunce zapadá nad americkou prérií, ale nejmocnější muž současnosti prolézá petrohradské brlohy a putyky, otřásá se hnusem nad ničemností opilce Marmeladova a bezmocně přihlíží, jak student práv Raskolnikov vraždí dvě staré ženy. Zločin je spáchán, mělo by se rozběhnout pátrání, jenže spisovatel místo toho uvede čtenáře do vrahova nitra, kde se na pomezí snu a reality dějí divné věci. Hmotná nouze tu sytí nezřízenou pýchu, nenávist se ospravedlňuje abstraktním soucitem, hysterické blouznění se tváří jako myšlení, neschopnost žít je důkazem intelektuální nadřazenosti a k žádné vraždě vlastně nedošlo, protože Raskolnikov nezabil člověka,…