Je jaro. Temné ulice Prahy prozářilo slunce, do všudypřítomného hluku velkoměsta se vmísil veselý zpěv ptáků. Lidé se usmívají a najednou objevují něco jiného než svá oblíbená auta, počítače či mobilní telefony: jen pár metrů za posledními činžáky je totiž každou volnou chvíli vítá přívětivý svět venkova. Každé přeběhnutí srnky přes cestu či klouzavý let dravců vysoko na obloze se pak stává velkým dobrodružstvím. Náhle totiž s překvapením zjišťujeme, že existují bytosti, které žijí svým nenápadným, na člověku nezávislým životem. Jak asi myslí, cítí, jakou mají duši - musíme chtě nechtě přemýšlet v tento májový čas. Snad alespoň trochu poodhalí roušku tajemství ti, kteří se zvířaty žijí a každý den tak náš letmý zážitek z jarního výletu bezprostředně prověřují.
Pospolitost z Krušných hor
Přestože dole už všechno rozkvétá, tady na svazích ještě fičí ledový vichr a v příkopu u cesty jsou vidět zbytky sněhu. Na obzoru se pase stádo ovcí, z kopce mezi holými stromy divoce pádí dva bílí koně. Týno a Zobar se běží přivítat se svým hospodářem. Jsme na farmě Petra Pakosty (64) v Hoře sv. Kateřiny v Krušných horách: na dně hlubokého údolí stojí hned u cesty dům z černého trámoví a několik chlévů. Pod verandou protéká divoký potok s průzračnou vodou a pstruhy, za lávkou se třpytí rybník s červenými rybami. Po hladině neslyšně plují bílé husy, na dvorku se potuluje několik slepic. „Figaro, Figaro,“ nese se mezi kopci hlasité volání. Za chvíli se k dřevěné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu