Zraňovaný negací

O Pavlu Zajíčkovi se mluví jako o jedné z nejvýraznějších postav českého undergroundu. Jedenapadesátník a vůdčí postava skupiny DG 307 (založené v roce 1973 a rozprášené komunisty v procesu z roku 1976) nedávno dokončil CD - Šepoty a výkřiky. Na internetových stránkách DG 307 je album prezentováno jako „nahrávka, která se řadí k jiné hudbě, než jaká se na nás valí ze všech nároží“, jako několik písní, „z nichž některé jsou ze všeho nejvíc zvukomalebnými kolážemi, jiné krátkými milostnými písněmi, další zase monotónní lamentací nad stavem tohoto světa“. Kromě nového CD Zajíček vystavuje vitráže, koláže a iluminované objekty v pražském antikvariátu Ungula. Tvoří je už třicet let. V sedmdesátých letech pracoval na obálkách a ilustracích samizdatových publikací. Když se v roce 1980 usadil ve Švédsku, začal skládat koláže z toho, co dalo moře. Později v New Yorku z toho, co dala ulice. Během dvou týdnů vyjde v nakladatelství Torst Zajíčkova kniha Zápisky z podzemí. „Tentokrát nejde o písňové texty, ale o sny, dopisy z vězení, o zápisky od roku 1973 do roku 1980. Prostě do okamžiku, než jsem odjel do Švédska,“ poznamenává Pavel Zajíček.

Loď bláznů 2002

Jak se v roce 2002 cítí jedna z největších postav českého undergroundu?

Já ale nevím, co je to underground. A za hlavního představitele něčeho se nepovažuju.

Dříve jsi říkal, že underground byl svět sám o sobě, ghetto, kde jsi zažíval pocit ohromné sounáležitosti, oáza uprostřed…