Poprvé od konce studené války se svět začíná bát jaderného konfliktu. Tentokrát proti sobě stojí Indie a Pákistán. Dvě země, které na sebe nemíří přes oceán, ale z bezprostřední blízkosti a jejichž hlavní města jsou od sebe vzdálena sotva tisíc kilometrů. Země, které jsou vzájemně provázané miliony rodin, společnou historií, podobnými jazyky, kulturou i životním stylem. Také z těchto důvodů se člověk zdráhá uvěřit, že by jaderný střet opravdu hrozil. Přesto ale bývalý americký prezident Bill Clinton označil indicko-pákistánské pomezí za nejnebezpečnější místo na světě. Proč se tedy právě Indie a Pákistán dostaly do této pozice?
Třikrát a dost
Vzdělaní Indové či Pákistánci se netají tím, že vzhledem ke své geografické, sociální či kulturní blízkosti jsou obě země vlastně odsouzené k přátelským vztahům. Zvláště když vznik Pákistánu domnělý problém muslimů uprostřed hinduistické většiny nikdy nevyřešil. V muslimském státě totiž žije jen polovina indických vyznavačů proroka Mohameda, druhá zůstala (a bez větších problémů žije) uvnitř Indie. Před rozdělením Indie v roce 1947 žili zdejší hinduisté a muslimové bez vážnějších konfliktů. I nápad na vznik Pákistánu pochází z akademických diskusí indických muslimů žijících v Londýně, a ne z přirozené potřeby běžných lidí. Tehdejší vůdci Muslimské ligy v koloniální Indii rozdělení země dlouho nepožadovali a vůbec nevěřili, že je reálné. Důvodem byla především obava z chaosu, který by umělé rozdělení státu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu