Na pustou zimní krajinu v mrazivém bezčasí dopadají paprsky slunce, ležícího nízko nad obzorem. Právě na takové vyprázdněné šedočerné pláni jeviště Národního divadla rozehrál minulý čtvrtek režisér Jan Antonín Pitínský poprvé svou adaptaci Markéty Lazarové. Vančurův příběh z lapkovského středověku, jakkoli je jeho přepis pro divadlo nesnadný, nabízí potenciálním inscenátorům velkou škálu efektních prvků. Leckdo by byl v pokušení zavalit diváky podívanou, kde meče co chvíli křísnou o zbroj, dýky protínají křehká hrdla, kosti se lámou pod údery seker a krev chlístá proudem na bělostný sníh. A sotva by přitom mohl být podezříván z kalkulu s lacinou líbivostí - vždyť podobné scény natočil mistrovským způsobem ve filmové verzi Markéty Lazarové František Vláčil. Divadelní scénář, pod nímž jsou kromě režiséra podepsáni Marek Horoščák a Josef Kovalčuk, se však ubíral zcela jiným směrem - k výsostně básnickému dramatu. Nutno ovšem podotknout, že tentokrát se Pitínskému jeho báseň rozpadla v rukou na mnoho lichoběžných střípků.
Hudba sobě
Mimořádná jevištní imaginace umožňuje režiséru Pitínskému pouštět se i do uvádění adaptací autorů pro divadlo jinak obtížně uchopitelných. Podařilo se mu to třeba v případě Bohuslava Reynka (Blázen jsem ve své vsi - HaDivadlo 1991), Jana Čepa a Jakuba Demla (Sestra Úzkost - Dejvické divadlo 1995) nebo Jaroslava Durycha (Boží duha - Klicperovo divadlo 2002). Pitínský sám je totiž mimořádným typem režiséra-básníka, který…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
