Oderint, dum metuant. Ať nenávidí, jen když se bojí, prohlašoval Cicero na adresu národů neloajálních starému Římu. Tento jeho výrok nyní citoval list The New York Times. Spojené státy si právě před týdnem připomněly půl roku od útoku teroristů na New York a Washington, což vedlo k bilancím i úvahám o dalším postupu. Lze válku s terorismem vyhrát pouze silou a za cenu zastrašení celých národů? Nebo je lepší získat i co možná nejširší podporu ve světě? Nyní je tato otázka asi důležitější než před půl rokem, kdy byl nepřítel - Al Kajda - ztotožněn se státem a režimem, který mu skýtal útočiště - tálibáni v Afghánistánu. Teď už to není tak jednoznačné. Proto se USA odvracejí od Cicerona spíše jiným směrem: Ať se nás bojí, ale přitom nás obdivují. Lze to vyčíst i z projevu prezidenta George W. Bushe z 11. března. Vyhlásil při něm novou fázi tažení proti teroru - boj proti buňkám Al Kajdy na Filipínách, v Jemenu a Gruzii i pomoc všem státům, jež ji potřebují.
S koalicí národů
Amerika chce, aby se jí teroristé obávali, aby se jí obávaly i státy a režimy, které teroristům skýtají oporu či jen nemají dost síly a vůle k jejich potírání, aby zkrátka teroristé neměli kde bezpečně hlavu složit, jak řekl prezident. Jak o tom ale přesvědčit muslimský svět? Sami Američané upozorňují, že v zásadě existují dva různé způsoby. Buď postupovat arogantně, diktátorsky a získat tím cejch obávané, leč zároveň nenáviděné síly. (Ať nás nenávidí, jen když se nás bojí.) Nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
