Víc než film

Když Mohsen Makhmalbaf natáčel před dvěma lety v Afghánistánu Kandahár, skoro nikdo to město neznal. Film vznikal jako kombinace hraného příběhu a dokumentárních záběrů ze života v uprchlických táborech v Íránu. Krátce po premiéře v červnu 2001 publikoval Makhmalbaf ještě článek Limbs of No Body (Údy bez těla). Kromě otřesných informací o afghánských poměrech, které tehdy skoro nikoho nezajímaly, tu popisuje celou tragédii ze zajímavého hlediska: jako úděl „země bez obrazů“. Polovinu populace – ženy – tu nikdo nevidí (což Tálibán potvrdil, ale nevymyslel). V Afghánistánu se nikdy nenatáčely filmy, Tálibán zrušil televizi a zničil zbytky uměleckých památek. Afghánská společnost – dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit v zemi s kmenovým zřízením – nijak nereflektuje sebe sama a jako by nezanechávala stopy, odkaz. Makhmalbafovi jde v Kandaháru právě o tohle – vytvořit obraz života v Afghánistánu.

Islámské road movie

Děj je prostý a symbolický: afghánská emigrantka, novinářka Nafas, se vrací z Kanady pro svou sestru, která chce spáchat sebevraždu během zatmění slunce. Jako desetitisíce jiných afghánských dětí šlápla totiž kdysi na minu a přišla o nohy a dnes nevidí žádný důvod k žití. Nafas projde zahalená bez víza na afghánské území a během tří dnů, které do zatmění zbývají, se pokouší nahrávat na magnetofon a zachytit očima cokoli, co by sestře vrátilo naději. Film je sledem epizod z cesty: uprchlický tábor, islámská…