Přátelství mezi Vladimirem Putinem a Georgem W. Bushem se zdá být neotřesitelné. Proběhl úspěšný summit v Texasu, ruské tajné služby se zapojily do tažení v Afghánistánu, NATO nabízí Rusku těsnější spolupráci, západní politici navštěvují Moskvu - a ta poměrně umírněně odmítla americké vypovězení smlouvy o protibalistických střelách (ABM). To vše vytahuje Rusko do oblačných výšin, nicméně zrod reálné, dlouhodobé a pevné osy Moskva-Washington je zatím utopií. Ruské domácí scéně se do velkého sbližování s USA nechce. Musíme Putinovi přiznat, že v posledním čtvrt roku zabodoval. Rusko sice nemohlo v kritických chvílích války proti teroru jednat v zásadě jinak, přesto však okamžité zapojení Moskvy do kampaně i nadstandardní vztahy s Washingtonem působily až nečekaně snadným a přirozeným dojmem. Rusko hájilo pozice Západu nejenom při zvažování útoku na tálibánský režim, ale i v rámci dopadů celého dění na ropný průmysl a vztahy ke státům Střední Asie. Pokud však Západ těmto krokům tleská, domácí scéna zůstává zdrženlivá. Lidé nevolili Putina kvůli sblížení se Západem, ale pro slib obnovení pořádku, státní velikosti a ekonomické i politické nezávislosti. Teď se cítí podvedeni, i když Putin nikomu z voličů nic konkrétního neslíbil. Nezveřejnil žádný konkrétní politický plán a o svých úmyslech vždy mluvil mlhavě. Sbližování se Západem budí mezi Rusy rozporuplné reakce. Komunisté Putina obviňují ze zrady národních zájmů a volají po posilování vztahů s Čínou a Indií, zatímco…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu