Nemáme kam

Obyvatelé severních Čech by se jen několik kilometrů severně od kosovského správního střediska Prištiny cítili jako doma. Dvě gigantické elektrárny, které vévodí mrtvé měsíční krajině, zde vytvořily umělé pohoří z výsypky. Z vysokých komínů se valí mraky žlutošedého dýmu. Našinec se nevyhne vzpomínce na Svěrákovy Ropáky. Ti tu sice nežijí, život zde ale existuje.

Deprese

V blízkosti se nachází ohrada z trojnásobné vrstvy spirál ostnatého drátu. Ohraničuje základnu norských jednotek mírové mise KFOR. Vojáci mají na starosti bezpečnost blízkého táboru pro místní Romy, do nějž se během války před dvěma roky uchýlilo i několik desítek Srbů a příslušníků ostatních menšin. Jsme v Plementině, patnáct kilometrů vzdáleném útočišti těch, kteří po pádu srbského režimu už nemohou volně chodit po ulicích Prištiny. Desítky chatrčí postavených z kusů dřeva, koberců a plachet a několik dovezených unimo-buněk skýtají domov bezmála sedmi stovkám lidí. I pojem provizorní domov je ovšem v tomto případě poněkud relativní. Na otázku ohledně budoucnosti tu každý jen rozhodí rukama. Mezi domy a chatrčemi je bahno a louže. U jednoho sloupu elektrického vedení vyrostla hromada, na kterou se vyhazují odpadky. Depresivně působící prostranství páchne plísní. Lidé jsou závislí na italské humanitární organizaci, která koordinuje pomoc, přiváží jídlo a komunikuje s norskými vojáky, zejména když je zapotřebí někoho vojenskou eskortou dopravit do nemocnice. Vypravit se…