Filmový festival ve stotisícovém německém městě Cottbus nemůže být velkou akcí. Na mnohdy esoterických filmech z východní Evropy, plných deziluze, v nichž navíc nehrají žádné mezinárodně uznávané hvězdy, lze jen těžko postavit stroj na publicitu. Festival navštíví zhruba 10 tisíc diváků a velké německé deníky mu věnují většinou jen malou zmínku. Přehlídka vznikla před jedenácti lety díky nadšencům z německých filmových klubů a snažila se zachraňovat zbytky mizejících kinematografií z evropského Východu. I letošní ročník, oficiálně uzavřený před dvěma týdny, ale podpořil tezi, že původní předpoklad byl mylný. Zpočátku bylo na programu jen pár filmů, letos jich diváci viděli rovnou stovku. Mnohé z nich jsou vynikající nebo aspoň velmi dobré. Tomu, že východoevropský film je existenčně ohrožen, nenasvědčuje zhola nic.
Třikrát pravda
Do zapadlé albánské vesničky přichází koncem sedmdesátých let z Tirany nový učitel biologie Andre. Ve škole panuje revoluční bdělost. Všechny třídy musí každý týden stavět ve stráni nad vesnicí ideologická hesla z kamenů. Učitelé pak kameny bílí vápnem. Andre se postupem času seznámí s otcem jednoho chudého žáka. Je to ovčák, žije v děravé bačovně, neumí číst ani psát a učitele prosí o sepsání žádosti o sídlištní byt. Jeho syn se však dopustí před ředitelem školy výroku, že „Čínská lidová republika je revizionistická“. A stane se ještě něco horšího: zbloudilé ovčákovy ovce přejdou přes hesla a poboří je. Ovčák je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
