Výchovné lekce v dálných zemích

K paradoxům západní civilizace patří skutečnost, že ji k honbě za pokrokem opakovaně iniciovalo setkání s nejpůvodnějšími prapodstatami. Novověk započal objevem přírodních národů v zámořských kontinentech a francouzská revoluce smetla tradiční řád krátce poté, kdy Jean Jacques Rousseau nalezl vrchol mravní ušlechtilosti v divošství. Také evropská avantgarda vykročila k převratnému dobrodružství modernismu fascinována magií čarodějnických masek z Afriky. Když švýcarský psychoanalytik Jung poodhalil zasuté instinkty, které v lidstvu skrytě, nicméně mocně rezonují od prehistorických časů dodnes, stal se jedním z inspirátorů hnutí new age, jakési další koncepce „novověku“, která čerpá z dávných zdrojů. Oproti předchozím vlnám fascinace exotikou dochází ovšem k jisté proměně: jako bychom začínali zjišťovat, že nám kvůli nedostatku respektu k přírodním národům nenávratně uniklo úžasné bohatství jejich mentálních schopností a zkušeností.

S bolavou nohou

Setkání s jinou civilizací, jež ctí jiné hodnoty a dodržuje odlišné zvyklosti, patří k nejstarším literárním tématům. Tyto příběhy byly donedávna neseny imperiálním, popřípadě misionářským étosem spjatým s patriarchálními předsudky, jaké pregnantně vyjádřil Rudyard Kipling ve známých verších o těžké službě bělochů, kteří v koloniích otcovsky pečují o „divochy divných ras, z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl das“. Západní civilizace se ve dvacátém století vydatně zdiskreditovala, zkýčovatěla však i…