Na západ do Čech

U nenápadného jednopatrového domku v centru Kyjeva panuje nápadný ruch. Vchod je blokovaný železnými zátarasy, za nimiž netrpělivě přešlapuje několik desítek lidí. Na jejich chování dohlíží trojice mužů v ukrajinské policejní a vojenské uniformě. Vše mají pod kontrolou. Rozdávají jakési vpouštěcí lístky, odhání příliš dotěrné jedince. „Schovejte ten foťák. Tady se nebude fotit,“ křičí voják a odchází si sednout do své hlídací budky s kouřovými skly. Jsme před kyjevským konzulátem České republiky. Úřadem, který je pro desetitisíce místních lidí branou k vytouženému Západu.

Třikrát do fronty

Až do loňského ledna byla cesta do Česka za prací pro ukrajinské občany snadnou záležitostí. Jednoduše sedli na jednu z asi deseti každodenních vlakových či autobusových linek a přicestovali jako turisté. V Čechách si potom sháněli práci a zařizovali (nebo také nezařizovali) potřebná povolení. Zemanova vláda ale po svém nástupu přišla s tvrzením, že Ukrajinců je v Česku příliš a nad míru zvyšují nezaměstnanost a kriminalitu. Od prvního ledna 2000 proto zavedla Ukrajině vízovou povinnost. (Stejně učinilo i Slovensko, Polsko nikoli) Pro Ukrajince se tím samozřejmě cesta na západ značně zkomplikovala. To je také vidět na rozzářených tvářích lidí, kteří vycházejí s vízem v kapse ze dveří českého konzulárního oddělení. Jedním z nich je pětatřicetiletý Vladimír ze západoukrajinského Ternopolu. Stejně jako většina jeho známých prý na práci v dechách pomýšlel již déle…