Proč ten spěch

Před čtrnácti dny zařadila Zemanova vláda na svůj seznam prodávaného majetku i ruzyňské letiště. Teď už tedy zbývá prodat jen Pražský hrad, Karlštejn a Karlův most, vydražit kriminály a nakonec by se možná dala zpeněžit i centrální banka (je to přece „banka“, tak by ji snad někdo koupil). V privatizačních kuloárech pomalu narůstá skepse k časové uskutečnitelnosti vládních záměrů. Kabinet zatím žádný prodej nezrušil ani neodložil (umí si ostatně někdo představit přiznání této vlády, že jí něco nejde, že měla velké oči nebo že něco vzdala?). Ministrům ovšem zjevně nejde o peníze, ale především o to, aby do voleb učinili co nejvíc nezvratných rozhodnutí. K tomuto závěru se lze dobrat jednoduchou vylučovací metodou.

Ani Margaret, ani Tony

Proč vláda najednou propadla prodejní obsesi? Věří snad, že privatizace je dobrá věc pro tuto zemi, a bojí se, že příští „nerozumný“ kabinet se bude prodejům bránit? Takové přesvědčení bylo až dosud přisuzováno skalním liberálům či tzv. novým konzervativcům. Ódy na blahodárnost soukromého vlastnictví či zahraničních investorů nebyly v programu ČSSD a kvůli prodejní agilnosti ji lidé nevolili (a volit nebudou). Levicoví voliči a odboráři bývají k privatizaci spíše nedůvěřiví. Kdyby Zemanova vláda tolik věřila v blahodárnost strategických investorů, nemusela prodávat až poslední půlrok svého funkčního období. Zkusme být o něco milosrdnější: britský premiér Tony Blair také není skalním liberálem, a přesto se zdá být…