Otroctví pro nás dnes symbolizuje nejhlubší ponížení člověka. Nejenom že jedince zbavuje osobní svobody, ale zároveň ho těžce ekonomicky vykořisťuje. Na pána a otroka si tak v lepším případě hrají malé děti, v horším případě přitroublí učni nebo vojáci v rámci šikany. Politická korektnost připouští označení „pán“ a „otrok“ leda v počítačové branži - pro nadřazený a podřízený harddisk. V historii ovšem tento úhel pohledu nepřevládal. Na otrocké práci spočívaly celé starověké civilizace jako Egypt či antický Řím, ve středověku se v Evropě s otroky obchodovalo a v novověku vozili Evropané černé Afričany na otrockou práci do svých kolonií v Americe. Této praxi definitivně odzvonilo až v 19. století. Jenže nyní se už dva roky objevuje mediální výraz otrocká práce v jiné souvislosti. Koncem 90. let vrcholilo úsilí amerických právníků, které letos vedlo k odškodnění bývalých vězňů nacistických koncentráků a nuceně nasazených - k odškodnění za otrockou a nucenou práci, jak zní již ustálený termín. V rámci této logiky není divu, že s důsledky transatlantického otroctví (myšleno 16. až 19. století na trase Guinejský záliv - Amerika) a hlavně s odškodněním za otroctví a obchod s otroky teď vyrukovala Afrika. Tato agenda bude na pořadu Světové konference proti rasismu, rasové diskriminaci, xenofobii a související intoleranci, která pod patronací OSN začne v pátek v jihoafrickém Durbanu.
Kdo více trpěl
Křivdy minulosti se mají napravovat. Tak zní dlouhodobý,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu