S tvorbou zákonů je to jako se sportem: také škodí, když se přehání. Čerstvým příkladem je letošní zákon č. 115/2001, který se shodou okolností jmenuje „o podpoře sportu“.Jeden zákon o sportování už v českém právu existoval od roku 1956. Po pádu komunismu byl bez náhrady zrušen, takže lidé si klidně plavali, běhali či jezdili na kole zcela mimo zákonný rámec. Tomuto bezuzdnému liberalismu nyní Zemanova vláda učinila přítrž. Proč? Z důvodové zprávy zjistíme takové věci, jako že sport má „průřezový charakter“, je „přínosem pro národní hospodářství“, a tudíž je třeba „stanovit kompetence subjektů sportovního prostředí“. V parlamentu, pravda, někteří poslanci tvrdili, že v návrhu není nic, co by patřilo do zákona - vždyť i vládní zpráva uvádí, že zákon nemá žádný hospodářský ani finanční dopad. Nakonec ho ovšem odhlasovali s podporou všech politických stran.První paragraf, podle nějž zákon „vymezuje postavení sportu ve společnosti“, by napovídal tomu, že v předpisu opravdu nic nebude. Ale pozor! Téměř celý zákon se věnuje tomu, co mají pro sport udělat státní úřady a obce. Koncepce, státní politiky, podpory, koordinace a zabezpečení se z málo srozumitelného textu jen sypou. Výslovně se svěřují pravomoci ministerstvům školství (a tělovýchovy), zdravotnictví, obrany a vnitra. Budou na to stačit současní úředníci, nebo se musejí přijmout další? Dále jsou zde úkoly pro čtrnáct krajů: tipněme si, kolik jich zřídí odbor sportu. A nakonec zabezpečují, podporují a kontrolují oblast…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu