Co na nás vědí tajní

Vláda před deseti dny požádala ministerstvo vnitra o seznam sto sedmnácti bývalých spolupracovníků StB, kteří v roce 1992 získali neprávem čisté lustrační osvědčení. Jak známo, tuto chybu svých předchůdců před časem dramaticky zveřejnil současný šéf vnitra Stanislav Gross. Noviny pak řadu dní spekulovaly, nakolik je státní správa prolezlá estébáckými udavači. A i když kontrola všech lustrací byla negativní, Zemanovi ministři chtějí alespoň prověřit, zda někdo ze sto sedmnácti vetřelců nepracuje náhodou někde u nich na vedoucím místě.

Na stejné téma je i zážitek z minulého týdne: vicepremiér Vladimír Špidla přečetl na tiskovce ukázky ze svazku vedeného estébáky na ministra Miroslava Grégra. Dozvěděli jsme se tak, že odbojář Grégr koncem 60. let v očích StB zlehčoval socialistické hospodářství a propagoval kapitalistické metody.

Vypadá to, že si vláda a vůbec celá společnost jasně uvědomují tíživé dědictví padesáti let totalitní diktatury. Proto tvrdě lpí na tom, aby ministerstva byla prosta spolupracovníků politické policie, očištěna od bolševiků a naopak vedena někdejšími odvážnými antikomunisty. Opak je ale pravdou.

Víme to?

Od pádu sovětského impéria uplynulo už skoro dvanáct let. Totalita zajímala historiky, filozofy i sociology na celém světě v čele s takovými jmény jako Carl Jaspers nebo Hannah Arendtová. Česká společnost prožila totalitní režim na vlastní kůži, a dalo by se čekat, že si dá práci s tím, aby pochopila, co vlastně prožila. Jaký byl ten systém, který špehoval každého občana a v atmosféře strachu nutil každého k přetvářce a ke lži? Víme to?Nesmírně cenná odpověď pro každého z občanů a prostřednictvím historiků i pro celou českou společnost je k dispozici v kilometrech písemností, které po sobě zanechaly dvě klíčové organizace komunistické éry, vládnoucí KSČ a její „ministerstvo strachu“ - pověstná Státní bezpečnost.

Mohou tedy občané zkontrolovat, jaké údaje o nich komunisté shromáždili, a ujistit se například o tom, že proti nim už nikdo nikdy nepoužije informace z života, jaký žili před listopadem 1989? Vypracovala komise historiků alespoň obecnou zprávu o tom, jakým systémem strana a tajná služba fízlovaly zdejší občany? Byl pod dohledem každý, nebo jenom členové určitých sociálních skupin? Kolik lidí bylo v evidenci StB a kolik mělo dokonce svůj osobní svazek? A kdo na ně ty svazky vedl a kdo je udával? Až na pár drobných výjimek zní po dvanácti letech odpověď jednoznačně - nevíme.

Honza z lakovny

Ne že by se za jedenáct let neudělalo vůbec nic. Začátkem devadesátých let navrhla vláda a poslanci desítky zákonů, které se pokusily napravit řadu křivd spáchaných na obyvatelích komunistickou mocí a především postavit obrannou hráz proti hrozbě, že praktiky totalitního fízlování a mocenského nátlaku vrostou i do základů vznikající české demokracie.V lednu roku 1990 byla rozpuštěna StB, hlavní ozbrojená opora totalitní moci. Náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml dával potom v květnu písemnou výpověď několika stovkám estébáků ve velkém sále svého úřadu. Situace byla tak napjatá, že náměstka museli během akce chránit policisté ze speciální jednotky, vyzbrojení samopaly. V témže roce uzákonil sněm zákony o rehabilitacích politických vězňů a o návratu majetku zabaveného fyzickým osobám po únoru 1948.

Z četby dobového tisku dnes vysvítá, že hlavním terčem veřejné averze a strachu byli tehdy spolupracovníci StB. Jinak řečeno udavači, kteří pod maskou souseda či kamaráda vydávali své spoluobčany zájmu všemocné politické policie. „Mohou agenti ovlivnit demokracii v Československu?“ ptaly se noviny. Informací bylo málo. Jen velmi omezený počet odborníků - hlavně z parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu - dokázal prezentovat, co to byla Státní bezpečnost a jakou roli hráli v totalitě její spolupracovníci. Dnes už se ví, že mezi pěti tisíci agenty činnými v posledních letech totality byli jak nenávistní fanatici udávající své spolupracovníky a známé, tak nešťastníci, které StB z nějakého důvodu zlomila, oni podepsali spolupráci, ale nikdy nikoho neudali. Dnes se také ví, že většina tajných dokumentů StB byla snůškou nejrůznějších zlověstných banalit o pracovní náplni estébáků. „Po snídani v bufetu Koruna (účtenka přiložena) jsme odjeli zkontrolovat terén podezřelého objektu HONZA. Po čtyřech hodinách práce a pohovoru na místním oddělení VB jsme zjistili, že HONZA nenarušuje občanské soužití, není známo, že by v okolí šířil protisocialistické myšlenky. Doporučujeme informace zdroje URBAN ještě jednou prověřit.“ To je zkrácená verze popisu jednoho dne práce estébáků prověřujících udání nějakého donašeče.

Stejně tak nudné jsou stovky stran spisu jedné z největších estébáckých akcí na jižní Moravě po roce 1968. Koncem sedmdesátých let napsal někdo ve zlínské továrně ZPS na pánském záchodku drobným hůlkovým písmem nápis „Husák je čurák a vrah“. Někdo to udal a rozjelo se nevídané vyšetřování. Všech osm set zaměstnanců závodu šlo k výslechu, kde museli poskytnout vzorky svého písma a podrobně vyprávět o svých spolupracovnících a jejich vztahu k socialistickému zřízení. Po měsíci pilné práce písmoznalci zjistili, že autorem nápisu je dělník z lakovny. Zatímco čtení spisu smrtelně nudí, trest dokáže dodnes šokovat - dělník dostal třicet měsíců vězení.

Kdo jsme

S publikací prvních informací o StB a jejím temném království začala vzrůstat veřejná obava, aby se utajení služebníci minulého režimu nevetřeli do vysokých funkcí a nestrhli nás zpět do nesvobody. Tento strach vedl ke vzniku lustračního zákona. Estébáci, spolupracovníci StB, vysocí funkcionáři KSČ, milicionáři, absolventi moskevské školy pro tajné služby atd. mají podle této normy dodnes zakázáno pracovat ve vedoucích funkcích státní správy.O lustrační osvědčení požádalo dodnes čtyři sta tisíc lidí. Kolik lidí muselo kvůli pozitivnímu nálezu opustit teplé místo nebo se vzdát kariéry, nikdo neví. Statistiky se nevedou. Ale podle bývalého ministra Rumla šlo například na ministerstvu vnitra zhruba o pětadvacet zaměstnanců. Vysvětlení je jednoduché - lidé se špatným svědomím se prostě o funkce spadající pod lustrační zákon (například vyšších ministerských úředníků a šéfů státních podniků) neucházeli. To se také dodnes bere za jeden z hlavních kladů zákona: v zárodku znemožnil jinak velmi pravděpodobný nástup komunistických aparátčíků a estébáků do vlivných státních funkcí. Norma navíc nijak zásadně neválcuje ani demokracii: povinnost čisté lustrace totiž neplatí pro účast ve volební soutěži. Zákonodárci vycházeli z toho, že společnost má právo zvolit si dobrovolně a se znalostí věci do parlamentu třeba i udavače nebo totalitního fízla - chce-li ho tam mít.

Zatímco lustrace svou roli strašáka proti totalitním nočním můrám splnily a dosud plní, další pokusy České republiky vyrovnat se s minulostí už takový úspěch neprovázel. V červenci 1993 byl schválen zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Podstatný byl paragraf číslo pět, který říká, že do promlčecí doby komunistických trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do konce roku 1989. Instrument dovolující trestat konkrétní pachatele zločinů z rudé éry byl na světě. „Konečně došlo k oddělení komunistického práva od práva dnešního,“ tvrdil tehdy ústavní soudce Vojtěch Cepl. Prostor, který zákon otevřel, se ale nepodařilo zaplnit. Podle informací Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu bylo dosud na základě paragrafu pět pravomocně odsouzeno sedm lidí. Největší rybou mezi nimi je prokurátor Karel Vaš, který dostal nedávno sedm let za účast na justiční vraždě generála Píky. Několik dalších procesů a vyšetřování je v běhu, ale jdou kupředu jen velmi pomalu; kvůli nedostatku svědků. Když se je podaří dotáhnout do konce a potrestat viníky, bude to jistě úspěch, ale znalost minulosti nám to automaticky nepřinese. K tomu je třeba podstoupit dlouhou cestu za poznáním, ke kterému musíme mít podklady.

Během poslední dekády vyšlo několik historických knih pojednávajících o zločinech padesátých let, memoáry politických vězňů, vycházejí stati v odborných časopisech. Chybí ale to hlavní. Přístup do komunistických archivů, které by prozradily pravdu o naší každodenní kolaboraci či naopak hrdinství, víře ve spravedlnost, o netečnosti, odvaze nebo zbabělosti. Brány řady archivů jsou dosud zamčeny i před historiky, tím spíše před normálním smrtelníkem, který by se chtěl dovědět, jaké informace o něm nebo jeho blízkých totalitní moc shromáždila.Po roce 1989 se vyrojily v Česku desítky tisíc údajných bojovníků proti komunismu a možná miliony lidí, kteří tvrdí, že byli totalitou osobně pronásledováni. Archivy KSČ se svými kilometry schůzovních zápisů, usnesení a korespondence mezi mocí a obyvatelstvem by ukázaly, jací jsme opravdu byli, a nikoli to, jaký obraz o sobě si dnes tvoříme.

Papíry nebo život

Ota Rambousek (77) pracoval v čtyřicátých letech pro americké zpravodajské služby jako agent chodec. Celkem sedmkrát sem ze Západu přešel přes německou hranici, přenášel dokumenty, kontaktoval důležité spojky. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen na doživotí. Odseděl si čtrnáct let. V šedesátých letech zakládal sdružení politických vězňů K 231 a po roce 1968 samozřejmě emigroval. Případ jako vyšitý pro archivy Státní bezpečnosti. Pan Rambousek přijel v roce 1990 do republiky a v euforii revolučních časů se mu podařilo dostat se na ministerstvu vnitra k několika stovkám stran ze spisu, který na něj StB vedla. V dokumentech nebylo nic světoborného, ale pan Rambousek se aspoň ujistil, kdo ho tehdy práskl. Když pak o sedm dlouhých let později začal konečně platit zákon umožňující lidem přečíst si „svůj“ totalitní spis zcela legálně, zažádal si o nahlédnutí i pan Rambousek. Ministerstvo vnitra mu ale obratem poslalo stručný vzkaz: Vaše jméno nebylo ve spisech nalezeno. „Byl to pro mě šok,“ vzpomíná Ota Rambousek. „Vždyť jsem ty estébácké papíry sám viděl.“

„Pan Rambousek mohl mít dokumenty z operativního svazku a ty nezpřístupňujeme,“ vysvětluje záhadu šéf archivu vnitra Jan Frolík.

Svazky StB se totiž dají rozdělit na osobní, operativní a evidenční. První dokumentoval činnost nějaké osoby, druhý nějaké akce, třeba proti časopisu Revolver Revue, třetí evidoval veškerou činnost StB. Panu Rambouskovi je ale hlavička, pod kterou je uložen jeho osud, přirozeně celkem lhostejná. „V padesátých letech šlo o krk, a to se potom chcete dovědět pravdu,“ říká. „Ne kvůli mstě, ale i kvůli vlastnímu svědomí, jestli jste nechtěně někomu neublížili. Jenže tihle úředníci vidí jenom papíry a ne život.“

Fond národních seznamů

Kdo se tedy vlastně může seznámit s tím, jak jej viděla Státní bezpečnost? Do svobodné doby se dochovalo zhruba šedesát tisíc osobních svazků ze zhruba půl milionu, které tady StB od roku 1948 založila. Politická policie si otevírala spis na dvě kategorie lidí: na „osobu nepřátelskou režimu“ nebo na svého „agenta“. U obou si pak do spisu zakládala všechno, co se o nich dověděla. V případě nepřítele třeba, kde pravidelně kupuje noviny, zprávu od práskače, že v hospodě nadával na komunisty, že mu přivezli nějaké velké krabice, jak často chybí v zaměstnání, s kým kamarádí a spoustu dalších banalit - nebo taky udání, která jej mohla dostat do kriminálu. Ve spisech byly někdy zaznamenány dost intimní věci, nevěry sledovaného nebo jeho partnera, sklony k nějakým „úchylkám“ apod.

Od zpřístupnění „osobních“ svazků StB v roce 1997 si svůj spis zatím v pardubickém centru (jediném v Česku, viz rámeček) prohlédly dva tisíce lidí. Desetkrát víc žadatelů bylo odmítnuto podobně jako Ota Rambousek. StB totiž opravdu řadu materiálů na přelomu listopadu a prosince 1989 zničila. Ale i když vzal za své osobní svazek, je podle expertů možné najít žadatelům informace v jiných estébáckých archivech a dokumentech. Vnitro to ale odmítá dělat. Podle výkladu jeho právníků jsou lidem přístupné jen osobní svazky a tečka.Vezmeme-li to z gruntu, zůstávají zatím jedinou opravdu široce zveřejněnou zvěstí z komunistických dob kompletní seznamy spolupracovníků StB. Jejich vydavatel Petr Cibulka je dostal od komise 17. listopadu a seznamy se staly bestselerem ihned po vstupu na trh v roce 1991. Dvou vydání se dohromady prodalo přes sedmdesát tisíc kusů a jejich zatím posledním velkým úlovkem byl Jan Stiess, krátkodobý šéf Fondu národního majetku.

Co ukázal Max Rostock

Podle expertů existují dvě možnosti, jak se dostat do trezoru skrývajícího komunistické archivy. Jednu nabízí dosud platný zákon z roku 1961 nařizující státu jednou za rok poskytnout na požádání každému data, v jakých evidencích a jaké informace jsou vedeny o jeho osobě. Občan může ministerstvo vnitra požádat o informace, které se týkají daňových záležitostí, změn bydliště, registrace otisků prstů a podobně; o tajných službách není samozřejmě ani zmínka, nicméně podle vstřícného výkladu by norma šla vztáhnout i na údaje v registrech ministerstva vnitra, kde jsou uschována estébácká data. Za posledních deset let ale tuto cestu dosud nikdo nezkusil.Druhou cestou je návrh zákona o zpřístupnění svazků StB, vypracovaný skupinou senátorů. S návrhem původně přišli bývalý zaměstnanec Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Žáček a advokát Stanislav Devátý. Na sklonku roku 1999 jej předložili k senátní debatě. Senátoři na návrhu pracovali rok a dnes mají připravenou novelu starého zákona zpřístupňujícího jen osobní svazky. Podle mluvčí skupiny senátorů Dagmar Lastovecké počítá novela s tím, že by se bez zbytečných sporů o výklad původního zákona rozšířil okruh odtajněných dokumentů. Jednoduše řečeno - ministerstvo vnitra by mělo povinnost zpřístupnit údaje vedené StB na konkrétní lidi ze všech svých archivů. Senátní aktivita je chvályhodná a návrh v Senátu zásluhou čtyřkoalice a ODS projde. Mělo by se o něm hlasovat na podzim, poté jej dostanou poslanci.

V roce 1991 podporovaly podle průzkumu agentury AISA zpřístupnění svazků StB tři čtvrtiny populace. V roce 1997 považovalo za důležité čerstvě uzákoněné zpřístupnění svazků podle agentury STEM pouze pět procent obyvatel. Od té doby nikdo průzkum veřejného mínění ohledně estébáckých dokumentů nezpracoval.Nepříliš velký zájem veřejnosti a pramalá ochota strážců vydat klíče archivů - takový je dnešní vztah kulturního národa Čechů ke své nedávné minulosti. Vláda jen neustále připomíná jedinou vážnější chybu vzniklou při lustracích, aby vyvolala dojem, že archivní zprávy jsou nedostatečné, a že je tudíž vlastně zbytečné je zkoumat. Udržet je pod zámkem a čas od času využít pro politické účely je pro sociální demokraty výhodnější - jak svědčí příklad jejich předsedy Špidly, který potřeboval podržet kolegu Grégra, a tak přečetl krátkou pasáž z jeho estébáckého spisu. A co když ho za čas bude chtít podrazit - to vytáhne nějakou jinou pikantní drobnost?

Přitom nejdůležitější věc, kterou archivy ukázaly v poslední době, jasně připomíná jejich skutečnou cenu. Ukázalo se totiž, že nacistického vraha z Lidic Maxe Rostocka vedla komunistická rozvědka jako svého agenta. Případ dokazuje, jak operativně navazoval český komunismus na praxi německého nacismu. Bezpochyby jsou v kilometrech neprozkoumaných písemností další podobné poklady. V čem jsme to vlastně celé půlstoletí žili?

Dva tisíce Čechů, milion Němců

Přes neutěšenou situaci v přístupu do komunistických archivů byla Česká republika - po Německu - druhou postsocialistickou zemí, která se problémem minulosti začala zabývat. Od roku 1992 platí v Německu tzv. STASI zákon, který zpřístupňuje informace shromažďované východoněmeckou tajnou službou na obyvatele NDR. Každá osoba, která se v databázích STASI objevila, má právo na zpřístupnění všech dokumentů, které politická policie o ní shromáždila. Každý, na koho STASI shromažďovala informace, může dát svolení veřejnosti, případně médiím, aby do jeho svazku nahlédly. Pro východní Německo je problém udavačů a agentů daleko tíživější než pro Českou republiku. NDR bylo hlavní frontovou zemí studené války, více než polovina obyvatel měla bližší nebo vzdálenější příbuzné ve svobodném světě a politická policie se bála vzájemných přátelských vztahů. STASI založila během své čtyřicetileté historie šest milionů svazků na „nepřátelské“ občany NDR (v Česku šlo řádově o desetkrát menší počet, Maďarsko na tom bylo stejně jako my, nejméně agentů měli podle oficiálních informací v Polsku, tam ale byly tajné služby až do poloviny devadesátých let ovládány totalitními důstojníky, a tak je nutné brát informace s rezervou). V StB pracovalo koncem osmdesátých let zhruba dvanáct tisíc lidí, ve STASI skoro devadesát tisíc fízlů, východní Německo mělo přitom o dva miliony obyvatel méně než Československo.StB řídila na konci osmdesátých let zhruba pět tisíc agentů, STASI sto tisíc. StB měla ve dvou správách zhruba patnáct set odborníků vycvičených na sledování nebo odposlouchávání svých spoluobčanů, STASI v těchto odborech zaměstnávala dohromady jedenáct tisíc lidí.Německo se přitom s neuvěřitelným odkazem udavačů a špiclů vyrovnalo mnohem dříve. V bývalém sídle STASI v Berlíně byl zřízen tzv. Gauckův úřad, který začal před osmi lety zpracovávat archivy tajné policie. Jestli se v Česku seznámilo se svými materiály oficiálně přes dva tisíce lidí, v Německu to je jeden milion dvě stě tisíc občanů.

Tři zvědavci denně

Na jediném místě v České republice, v Pardubicích, se ti, jejichž svazky zůstaly nezničeny, mohou seznámit se špínou shromážděnou na ně Státní bezpečností. Komu stačí si všechno přečíst z počítače, má to zadarmo. Jinak každá stránka, kterou si žadatel chce odnést domů, stojí v kopii patnáct korun, takže spis o běžném rozsahu kolem sto padesáti stran se „nepřátelským osobám“ prodraží. Pardubické pracoviště disponuje pro veřejnost pouze šesti počítači, takže za den se tam v prohlídce estébáckých análů může vystřídat asi dvacet lidí. Ale kapacita není zdaleka naplněna - denní průměr jsou zhruba tři zvědavci. Z počátku byl přitom zájem obrovský: ještě než začal archiv pracovat, už stály ve frontě k obrazovkám dva tisíce zájemců. Pak rozruch utichl. Většina žadatelů totiž dostala odpověď, že žádný svazek na jejich osobu neexistoval nebo byl zničen.

Kdo ovládá minulost, je pánem současnosti,

říká Radek Schovánek,

pracovník Československého dokumentačního střediska

Mohou informace z komunistických archivů, které jsou dnes přístupné veřejnosti, pomoci s vyrovnáním se s totalitní minulostí?

Samozřejmě nohou, je to jeden z nejdůležitějších a pravděpodobně i nejlepších způsobů, jak vidět minulost jinak, než skrze subjektivní vzpomínky. U nás ale veřejnost prakticky nemá žádný přístup k archivním informacím. Platí zákon, podle kterého jsou přístupné pouze dokumenty starší třiceti let a které neobsahují osobní data. Kdybych chtěl třeba zveřejnit data o nějaké estébácké akci z padesátých let, musel bych požádat všechny příslušníky StB, kteří se na akci podíleli, o svolení, abych mohl materiály studovat.

Proč je tak malá ochota zpřístupnit archivy?

Částečně je to neochota úředníků. Ale zároveň se řada úředníků může domnívat, že se v archivech najdou data, která by jim nebyla příjemná. Je třeba si uvědomit, že několik tisíc příslušníků StB stále pracuje ve státní administrativě. Především v bezpečnostních složkách - BIS, Národním bezpečnostním úřadu, rozvědce, policii.

Mohou přinést archivy ještě nějaké převratné objevy?

Mohou. Ale většinou půjde o události, které už známe, o kterých víme, že se staly, ale neumíme je zařadit do kontextu. Například můžu uvést akci Věra, což byl v roce 1975 připravovaný monstrproces s nepohodlnými lidmi. Žalováno mělo být přes dvacet disidentů, z přípravy procesu se zachoval spis o několika tisících stranách, vysoký asi třičtvrtě metru. Návrhy na výslechy, obžaloby, struktura opozice. Dodnes nevíme, o co šlo, ani to, proč se akce neuskutečnila.

Nakolik může nedostatek informací z minulosti ovlivnit naši přítomnost?

Jak říkal Orwell, kdo ovládá minulost, je pánem současnosti. Obávám se, že třeba tajné služby dodnes zneužívají archivy komunistické doby.

Pracoval jste dlouho v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Je úřad schopen zdokumentovat činnost StB a zpřístupnit ji veřejnosti?

Těch pár dokumentaristů, kteří tam pracují, nemá šanci takový úkol zvládnout.