„Byl jsem na festivalu Khamoro, ale nic mi tam do ucha nebrnklo. To není nic pro mě. Bylo to spíš arabský nebo maďarský, ale žádná originální romská muzika. Při balkánský dechovce jsem musel utéct, jakej to byl randál. Snad jen ty Rusové mi šli pod kůži, ale u nich je to jasný. Oni jsou na ty táhlý melodie přeborníci.“ Zhruba takto zhodnotil respektovaný hudebník Ján Slepčík letošní ročník známého pražského festivalu romské hudby. Slova jednoho z jejích autentických reprezentantů samozřejmě nejsou žádným neomylným mistrováním. Poměrně přesně ale popisují situaci, kterou u nás v posledních letech přinesl boom zájmu o „romskou hudbu“. K posluchačům se dostává většinou zajímavý a pro ucho unavené omíláním stejných harmonických postupů zcela jistě osvěžující „rom-pop“. Původní syrovou formou je ale tato produkce obtěžována jen velmi zřídka. Až na hudební znalce a etnografy se tak mnozí nadšenci ocitají v pasti iluze autenticity. Skvěle to předvádí například čerstvě vydané CD Vlachicka Djila (Academia, 2001). Jde o terénní nahrávku písní olašských Romů z Čech a Slovenska, kterou pořídila v letech 1959–1962 etnografka Eva Davidová. Pro posluchače odchovaného hudbou z filmu Cikáni jdou do nebe, současnou Věrou Bílou, nebo pojetím Idy Kellarové je tato hudba téměř neposlouchatelná. Písně s typickými romskými texty o matce, rodině, těžkostech života a lásce, tu znějí nejen bez efektních aranží, ale dokonce i bez hudebního doprovodu. Všechno obstarávají neškolené hlasy od plotny…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu