Ani nevíme, co máme

Rámeček

JINDŘICH ZEMÁNEK (nar. 1946 v Teplicích) vystudoval režii a dramaturgii na konzervatoři. Pracuje jako elektrotechnik, jeho neplaceným zaměstnáním a celoživotním posláním je pomoc neslyšícím. Od roku 1981 působí jako umělecký ředitel souboru Pantomima S.I., který vystupoval po celé Evropě, v USA a (čtyřikrát) v Japonsku, je ředitelem mezinárodních festivalů v Brně, národní přehlídky pantomimy a pohybového divadla v Kolíně a Evropského centra pantomimy neslyšících. Je také jednatelem Organizace tlumočníků znakového jazyka. J. Zemánek je ženatý, má jednoho syna.

Už víc než čtvrt století pracujete s neslyšícími, kteří hrají pantomimu. Jak se k takové činnosti dostane člověk, který slyší?

V 60. a 70. letech jsem se živil jako mim, spolupracoval jsem s Borisem Hybnerem, pak jsem měl vlastní divadýlko v Ústí nad Labem. Jednou mě pozvali do poroty na přehlídku pantomimy neslyšících v Ústí. To bylo moje první setkání s lidmi, kteří neslyší. Překvapilo mě, jak se pantomimě věnují, že pojímají to tehdy amatérské dění daleko vážněji než my slyšící, že mají k pantomimě zodpovědný přístup a věnují jí mnohem víc času. Zúčastnil jsem se dvou tří jejich soustředění a už jsem zůstal.

Jak se liší pantomima neslyšících od pantomimy, kterou hrají ti ostatní?

Běžný divák nic nepozná. Zásadní rozdíl tu není, i když se dá leccos vystopovat podle stylu a stupně nasazení, zvláštního jemného humoru a způsobu výběru některých témat. Řeknu…