Pokud člověk nemá zrovna v lásce českou normalizační popmusic ani obehrané hity světových idolů, stává se pro něj v České republice ladění rozhlasového přijímače bezútěšnou činností. Omílané tvrzení šéfů komerčních rozhlasových stanic, že Češi zkrátka chtějí poslouchat škvár a vysílat kvalitní hudbu znamená cestu k rychlému bankrotu, už zdomácnělo natolik, že se málokdo ptá, zda by to nemohlo být i jinak. Příběh pražského Radia 1, které právě v těchto dnech slaví kulaté narozeniny, ale vnucovanou představu o nutnosti vycházet vstříc zdejšímu špatném vkusu zpochybňuje: jak je potom možné, že dokázalo deset let přežít rádio, které pouští především menšinové hudební žánry a navíc se nebojí proměňovat spolu s vývojem moderní hudby? Jednoduchou odpověď nabízí známý muzikant Dan Bárta: „Většina stanic se dá vnímat jenom jako pitomá kulisa. Tohle rádio ale můžete doopravdy poslouchat.“
Hudba z katakomb
V létě roku 1990 se Vladimír Vintr a Pavel Hronek vrátili z výletu z Rumunska a okouzleně svému příteli Ondřeji Štindlovi líčili ilegální rozhlasové vysílání skupiny bukurešťských studentů. Když se pak Štindl náhodou dozvěděl, že jedna francouzská rozhlasová stanice se chce zbavit staré nepotřebné vysílačky, sen o vlastním hudebním rádiu začal mít reálné obrysy. První příležitost vysílačku vyzkoušet se partě nadšenců naskytla v říjnu téhož roku, kdy se v letenských katakombách pod někdejším Stalinovým pomníkem konal festival alternativní kultury. Po dobu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
