Klidný zpěvák v tlamě krokodýla

Žižkovský Palác Akropolis, respektive jeho koncertní cyklus United Colours of Akropolis, se svého času zachoval velmi prozíravě. Vsadil na nepříliš známého muzikanta, protože vytušil jeho perspektivnost. Svou roli hrál samozřejmě fakt, že v polovině devadesátých let se česká scéna world music teprve začínala probouzet a publikum vzalo zavděk africkými muzikanty i přesto, že neměli hvězdné jméno. Čas ukázal, že v pražském klubu měli opravdu dobré tušení. Když nyní přijíždí Habib Koité do Prahy potřetí, aby ve středu odehrál v Akropoli svůj další koncert, je už jedním z celosvětově respektovaných zástupců západoafrické hudby. Navíc o něm lze tvrdit, že se úspěšně vyhýbá nástrahám, které jemu i kolegům z kontinentu přináší nečekaný úspěch posledních let.

Nikdo mě to neučil

Habib Koité pochází z rodu griotů (jakési africké aristokracie) jménem Khassonké. Tisk ho nazval „africkým Claptonem“, ale jeho „africkost“ je možná cennější: hraje na kytaru ve zvláštním, „otevřeném“ ladění, takže evokuje zvuk ngoni, tradičního prkýnka se strunami. Do hudby vstoupil jako doprovázeč své matky: „Nikdo mě neučil hrát ani zpívat. Pozoroval jsem rodiče.“ Později studoval hudbu v hlavním městě Bamaku a na akademii potom zůstal jako učitel kytary. Na počátku devadesátých let upoutal publikum v několika francouzských soutěžích a otevřel si cestu do první ligy world music. To už hrál s vlastní skupinou Bamada (název znamená doslova „v krokodýlí tlamě“ a zároveň je to…