Polemické slovo sociologa Libora Konvičky do vlastních řad (Když se kácí les, Respekt č. 13/2001) mělo zřejmě v záplavě poněkud konjunkturálního rozhořčení nad destrukcí předislámského umění v Afghánistánu vyprovokovat širší diskusi. To se podařilo, ovšem za cenu silně jednostranné argumentace.
Evropská přezíravost
Kritika tálibánského vandalismu je podle pana Konvičky výrazem evropské přezíravosti. Autor tu paradoxně sám propadá mámení eurocentrismu - nejbouřlivější protesty proběhly totiž nikoli v Evropě či na Západě, ale v Jižní a Východní Asii, hlavně v buddhistických zemích, jako jsou Srí Lanka nebo Thajsko, ale také v Číně a Indii. Snaha vcítit se do náboženského cítění tálibánských muslimů je chvályhodná; stejnou empatii by si nicméně zasloužily i stamiliony buddhistů, pro něž byli kamenní Buddhové - na rozdíl od betonového Stalina u nás - důležitými symboly víry a naděje. Pokud jde o náboženské cítění stoupenců Tálibánu, autor poukazuje na striktní výklad islámského práva, který zakazuje zobrazování živých bytostí. Buddhistické a předislámské plastiky jsou tudíž v očích fundamentalistů rouháním. Šaría je zjevně složitá disciplína; většina islámských autorit nicméně tento výklad, ochotně akceptovaný českým publicistou, zpochybňuje. Ještě před třemi lety, krátce po dobytí Bámjánu, odmítl takovou interpretaci samotný duchovní vůdce Tálibánu Mohammad Omar. Loni v listopadu vydal…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu