Nestačí být proti

V říjnu bilancovala vláda Mikuláše Dzurindy polovinu svého mandátu. Široká koalice, která před dvěma lety odstavila od moci Vladimíra Mečiara, má několik důvodů ke spokojenosti. Rehabilitovala Slovensko mezinárodně (členství v OECD,lepší vyhlídky na vstup do NATO a EU), navzdory úsporným opatřením udržela mírný hospodářský růst (asi 2 %), zvýšila zahraniční investice (U.S. Steel převzaly Východoslovenské železárny, Deutsche Telekom koupil telekomunikace, rakouská Erste Bank koupí Slovenskou spořitelnu). A především, levopravá koalice těžkého kompromisu se za dva roky nerozpadla, a může vydržet až do dalších voleb. Navzdory tomu Bratislava na přelomu podzimu a zimy neslavila.

Boje v SDK

Dzurinda je po Mečiarovi druhým nejdéle sloužícím slovenským premiérem od pádu komunismu, přičemž stojí v čele kabinetu, který se v parlamentu opírá o největší, ještě stále ústavní většinu. Ale osudy Dzurindou vedené Slovenské demokratické koalice (SDK) jako by v čemsi následovaly a v čemsi dokonce předbíhaly vývoj českých stran pravého středu. Čtyřkoalice se v Česku etabluje jako třetí hlavní síla, vymezující se vůči ODS i ČSSD. Na Slovensku sdružila SDK především tři hlavní pravicové síly: Čarnogurského Křesťanskodemokratické hnutí (KDH), Langošovu Demokratickou stranu (DS) a Kukanovu Demokratickou unii. SDK získala jen o jednoho poslance méně než HZDS a utvořila vládu s Migašovou postkomunistickou Stranou demokratické levice (SDĽ), Bugárovou Stranou maďarské…