Právo jako řemen

Rozsudek olomouckého vrchního soudu z minulého úterý už vyvolal poměrně značný ohlas. Čtyři roky nepodmíněně za rozdání padesáti cigaret marihuany, to je přece jen silná káva. Zvláštní pozornost si přitom zaslouží vyjádření předsedy senátu Vladimíra Štefana: „Musíme připustit, že se postih jeví jako tvrdý. Zákonodárce ale stanovil sazbu dva až deset let.“ To je obvyklá výmluva pro laickou veřejnost: mně se to taky nelíbí, ale zákon je zákon. Takový alibismus je nedůstojný vrchního soudce. Štefanův senát mohl samozřejmě uložit mnohem mírnější trest. Při procesu je soudce králem, i kdyby se zákonodárci stavěli na hlavu.

Sváděl, nebo nabízel

Není přitom pochyb, že kdyby v našem právu existovaly poroty, pravděpodobně by ve shodě s olomouckými soudci vynesly nad devatenáctiletým dealerem Stanislavem Pobudou verdikt „vinen“. Když šéf protidrogové centrály Komorous k případu řekne, že „nemá slitování nad tím, kdo podá drogu dítěti“, většina lidí bezesporu pokývá hlavou. Nabízet drogy dětem je obecně zločin, za který jsou čtyři roky málo. Jenže konkrétní případ bývá složitější, se spoustou polehčujících okolností. Drogy? Padesát cigaret marihuany. Děti? Tři zkušení kuřáci. Dealer? Netrestaný učeň, který už si odseděl sedm měsíců ve vazbě, dnes se kaje a omlouvá. Komorousovo zvolání se dá stejně dobře otočit: a poslat devatenáctiletého mladíka na čtyři roky mezi kriminálníky, to jde bez slitování? Takže jaký trest? Sto hodin zametání chodníku? Pokutu…