Prezident, ministři a poslanci si v poslední době stále častěji nevědí rady se svými vztahy. Spásu hledají u Ústavního soudu. Ten má posoudit volební zákon, zákon o sdružování v politických stranách, o ČNB a nejspíš se na něj obrátí vláda kvůli sporu s prezidentem o jmenování guvernéra centrální banky. Pokud to takhle půjde dál, obávají se někteří komentátoři, bude Ústavní soud za chvíli posuzovat všechna rozhodnutí parlamentu, a tak se stane jeho třetí komorou. Chce to jasnější zákony, hlavně ústavu - tak zní řešení, které doporučují právní pozitivisté. Jenže sebepodrobnější texty nemohou být receptem na všechno. Naopak. Čím nepřehlednější budou zákony, tím větší v nich bude zmatek. O ústavě to platí obzvláště. Totalitní režimy to mají jednodušší, do ústavy mohou napsat cokoli, a pak ji buď nerespektují, nebo z ní udělají trhací kalendář - změní ji, kdy se jim zlíbí. Součástí demokratického systému by naopak měla být stabilita ústavy. Její text by měl být pokud možno obecný, vymezující pouze základní mantinely. Nelze pamatovat na každou situaci, kterou život přinese. Ústava Spojených států amerických je platná od roku 1790 a v té době se asi těžko dalo předpovídat, co bude na konci 20. století, a přesto jde o text použitelný. Ale ani v době přijímání české ústavy v roce 1992 nemohlo být nic známo o pádu vlády na podzim 1997 nebo o opoziční smlouvě. A kdo ví, co se může třeba stát na podzim 2001. Ústava by proto neměla být při každé příležitosti měněna. Podrobnější…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu