Ještě pár hodin před vernisáží výstavy Hnízda her, kterou koncipoval Petr Nikl, působily sály Rudolfina jako obrovité vetešnictví, v němž se bez ladu a skladu nahromadily bizarní kuriozity, potrhlé vynálezy, nábytek, akvária, železný šrot, hromady hadrů a jiné harampádí. Pocit, který prostředí vyvolávalo, nebyl nepříjemný - zná jej každý, kdo v dětství prolézal půdy starých venkovských domů, kam se po celé generace ukládaly nepotřebné a odložené předměty, památky z cest, dávno překonané technické vymoženosti, módní doplňky vyšlé z módy, nářadí, jež se už neužívá, i všelicos, co by se ještě někdy mohlo hodit. Svůj smysl takové věci odkrývaly jen částečně, a člověk si musel dlouho lámat hlavu, zda to, co drží v ruce, sloužilo k svícení, k posilování svalů nebo k vážení zboží na trhu. Ke všemu se vázaly neznámé příběhy, které čas už uzavřel, původní účel se vytratil, jenže právě to dodávalo náhodným objevům nový rozměr: vybízely k přemýšlení, jak je znovu využít nikoli v původním praktickém určení, ale k imaginativní hře. Také Niklova výstava, kterou Rudolfinum uspořádalo spolu s divadlem Archa, chce návštěvníky vlákat do rozmanitých her se speciálními „hračkami“. O projektu se začalo hovořit někdy před dvěma lety a postupně se přidávali další umělci s novými nápady, takže výsledek je kolektivním dílem asi padesáti osobností. Součástí projektu jsou koncerty i drobné inscenace, a každý z pětatřiceti dnů trvání výstavy skončí navečer „koncentrovanou událostí“ hudebního nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu