Jsem pyšný na své spoluobčany

Rámeček

Přední světový politik a do února 2000 prezident Finska MARTTI OIVA KALEVI AHTISAARI se narodil roku 1937 ve Viipuri (nyní Vyborg, Rusko). Původním povoláním je učitel. V 70. letech byl finským velvyslancem v Tanzanii (s působností v Zambii, Somálsku a Mozambiku), dlouhá léta působil jako zvláštní zmocněnec OSN pro Namibii, v letech 1987–91 byl náměstkem generálního tajemníka OSN, poté pracoval jako státní tajemník ministerstva zahraničí. Prezidentem Finska byl zvolen roku 1994: ve své zemi je oblíben navzdory tomu, že velkou část své působnosti směřuje do zahraničí. Podílel se na rozvojových programech OSN v Africe, Asii a Latinské Americe, je vyslancem EU pro Kosovo, byl vedoucím pracovní skupiny OSN pro Bosnu a Hercegovinu, nezávislým inspektorem pro kontrolu skladišť zbraní IRA, členem tříčlenné rady, která měla posoudit trvání embarga Evropské unie vůči Rakousku apod. Díky své pověsti obratného a nestranného zprostředkovatele je zván do vedení či poradních sborů řady významných mezinárodních institucí. Martti Ahtisaari je ženatý a má syna.

Byl jste jedním ze tří členů rady, která nedávno posuzovala, zda má pokračovat embargo uvalené Evropskou unií na Rakousko po nástupu Haiderových Svobodných do vlády. Když bylo na základě vaší zprávy embargo zrušeno, mnozí to považovali za prohru EU.

Na to může mít každý svůj názor. Faktem je, že se Evropská unie teprve snaží hledat určité obranné mechanismy. Náš závěr je, že embargo mělo dobrý dopad, který přinesl významné věci: především vážné varování pro nás všechny v Evropě. Myslím, že to bylo něco, co se muselo stát, ale co už se muselo zastavit: řada slušných Rakušanů si totiž začala myslet, že akce Unie byla namířena proti nim. Další věc: zpráva, kterou jsme pro Unii vypracovali, je velice důležitý dokument, obsahuje informace, které by měly zajímat politiky, studenty, novináře… Podle mne by měla být dostupná ve všech veřejných knihovnách.

Čím je zpráva tak důležitá?

Především proto, že ukazuje, co se nejen v Rakousku, ale v celé Evropě děje, jaké síly tu rostou. A je tu ještě jeden moment, který dobře pojmenovává jedna z myšlenek Martina Luthera Kinga: „Není hrozbou to, že se najdou špatní lidé, kteří nechtějí přiznat základní práva černochům, ale hrozbou je mlčení těch dobrých lidí.“ Vidím jako velký problém, že většina občanů má sice jiný názor než nacisté nebo extremisté, ale - mlčí. Rozčilují se, ale nic neřeknou.

Česká republika se k embargu přidala, jiné kandidátské státy EU to odmítly. Který postoj je podle vás lepší?

Nechci říkat, co je lepší, to musí každá vláda posoudit sama. Nejdůležitější je, aby se evropské země sjednotily v zápase s nebezpečím extremismu.

Embargo vůči Rakousku vyvolalo politické spory a vášně. Také u nás: například předseda sněmovny a nejsilnější strany vám dokonce adresoval málo taktní poznámku: nechápal prý, jak jste mohl zjišťovat situaci v Rakousku, když jste chodil o holi.

O tom nic nevím. Pokud jde o tu hůl: na konci června jsem prodělal komplikovanou operaci kolen a musel jsem zvažovat, zda všechno zvládnu. Nakonec jsem výzvu jet do Rakouska přijal, protože jsem to považoval za důležité pro Evropu. Léčil jsem se ve Finsku, musel jsem tedy létat sem a tam, jinak to ale bylo bez větších problémů - já nepřemýšlím koleny.

Nevím, jak to řešit

Slyšel jste o česko-rakouském sporu o elektrárnu Temelín?

Ano, ale nemám o tom dostatek informací. Znám ovšem strach Rakušanů z jaderné energetiky, který je vedl k nespuštění čerstvě postavené elektrárny.

Měl by podle vás ten spor být řešen na úrovni Evropské unie?

Svým způsobem byste se tomu nevyhnuli ani bez onoho sporu: Unie bude chtít vědět, jak jsou bezpečné elektrárny v zemích, které se k ní chtějí přidat. Ať chceme nebo ne, žije v nás pořád trauma z Černobylu.

Jak to vidí Finové? Postaví ještě někdy jadernou elektrárnu?

O tom se u nás vedou složité diskuse a já skutečně nevím.

Neměla by mít Unie pro jaderné elektrárny společné standardy?

Myslím, že se tak stane, žijeme na příliš malém prostoru. Pokud se EU rozhodne něco změnit v přístupu k jaderným elektrárnám, mělo by to proběhnout nejdříve v členských zemích. Potom samozřejmě i v zemích kandidátských. Přiznávám ale, že nevím, jak to řešit: ne všechny elektrárny jsou stejně bezpečné. Ve Finsku se snažíme kontrolovat bezpečnost našich elektráren velice pečlivě, ale i před námi stojí velmi významné otázky. Například: jak naložit s jaderným odpadem. Máme ho zapustit do naší země? Anebo ho prodat někomu jinému a náš problém tak na něj přehodit? Jisté je, že bychom se měli snažit vyrábět pouze tolik energie, kolik skutečně potřebujeme, a vyrábět ji co nejbezpečněji.

Česko-rakouský spor o Temelín měl ještě další rozměr. Několik tisíc Rakušanů demonstrovalo na hranicích. Měla by proti nim rakouská vláda zasáhnout?

Pro celou Evropu je důležité, aby prostřednictvím demonstrací mohli lidé vyjádřit svůj názor. Už proto, že v její historii zahynulo až příliš mnoho lidí jen proto, že tak chtěli učinit. Myslím, že si i Češi pamatují na dobu, kdy sami nesměli protestovat. Patřím k těm, kdo vždycky podporují právo na demonstraci, i když je třeba zaměřena proti jejich názoru. Úřady musí ovšem dohlédnout, aby nešlo o něco nelegálního.

Domníváte se, že Česká republika nějak pochybila v informování Rakušanů nebo Němců?

Nevím, jaké informace jste jim poskytli. Ale je pochopitelné, že je po vás důrazně žádají. Už proto, že v Evropě sílí trendy proti nukleární energii. Musíme řešit, jak s tím budeme žít.

Může spor s Rakouskem ztížit náš vstup do Evropské unie?

To já mohu těžko posoudit, nesedím na místě lidí, kteří o tom rozhodují.

Suverenita

Česká republika je malý stát. Jak se může v Evropské unii prosadit třeba proti vůli těch větších?

Každá země v EU má velké možnosti, jak ovlivňovat její politiku. Kolik je vás?

Deset milionů.

To je dvakrát víc než nás. Velké země mají určitou výhodu, když se ale podívám například na svou zemi, jsem pyšný na spoluobčany, co všechno dokázali. A zdá se mi, že ani vy se nemáte čeho obávat. Podle mne nejde o velikost země nebo o počet obyvatel. Jde o to, jaké její občané hledají řešení a možnosti. Čeho chtějí dosáhnout a jak se snaží pro své představy pracovat. Když máte snaživé občany a politiky, kteří se pokoušejí dělat pro své lidi maximum, nemáte se čeho bát. Hlavně si ale myslím, že EU není společenstvím zemí, které se snaží získat jen co nejvíc pro sebe: má spoustu společných důležitých cílů. Na mnohém můžete s Unií spolupracovat: na potírání kriminality, řešení dopravy, ochraně životního prostředí… mohl bych jmenovat velice dlouho.

Někteří lidé se bojí, že ztratíme příliš ze své suverenity.

O tom se hodně debatovalo i u nás. A dnes je naše ekonomika nepředstavitelně dál, než byla před šesti lety, kdy jsme vstoupili do EU. Nezaměstnanost klesla téměř o polovinu, zlepšuje se životní styl. Studenti mohou studovat, kde chtějí, naši umělci cestují po Evropě, umělci z jiných zemí jezdí k nám. Tak kde je problém? O jaké ztrátě suverenity se mluví? Pro mne osobně je suverenita v tom, že se mohu podílet na vytváření a ovlivňování života kolem sebe. Bez této možnosti se má suverenita zužuje. Evropská unie naopak pole možností rozevírá, což je na ní to nejlepší. A toho se budou moci účastnit i vaši občané.

Nikdy nevíte, co se může stát

Často se angažujete při řešení složitých mezinárodních krizí. Jaké jsou podle vás priority zahraniční politiky EU?

Těch je opravdu mnoho. Za prvé je třeba zachovat stabilní mír a ekonomickou prosperitu. Jedním z dalších důležitých úkolů Unie je pomoc při pacifikaci konfliktů na Balkáně. Musíme podporovat složitý proces, jímž je budování tamní demokracie a nové architektury ekonomiky. V mnoha ohledech to připomíná situaci v Evropě po II. světové válce. Tehdy se pomáhalo Německu, aby se vrátilo mezi demokratické země. Potřebujeme podobný plán… Musíme se podílet také na změnách v Rusku a napomoci k jeho ekonomické stabilitě. Stejný úkol nás čeká v okolních zemích. Budeme podporovat americkou snahu o nastolení míru na Blízkém východě.

Měla by mít EU vlastní armádu?

To je velice zajímavá otázka, o které se v Unii vedou velké debaty. Velice důležité je vymezit přesně kompetence takové armády. My se nechystáme na válku, ale potřebujeme vytvořit síly, které budou připraveny podílet se na řešení krizových situací. Tak je tomu například na Balkáně, kde dnes operuje řada jednotek z mnoha zemí. Takže: budujeme společnou obranu, která ale musí nejdříve získat určitou tvář.

Měl jste důležitou misi během války v Kosovu. Co říkáte současnému vývoji v Jugoslávii?

Byl jsem velice překvapen a zároveň šťasten. Situace je dnes mnohem lepší, než si mohli přát největší optimisté. Věřím, že se pozitivní vývoj potvrdí i v následujících volbách.

Myslíte, že už nehrozí nebezpečí nové války?

To se asi málokdo odváží říct. Nikdy nevíte, co se může stát. Je velice těžké odpustit a zapomenout na hrůzy, které válka způsobila. Sousedé se musí naučit spolu žít v určité harmonii, což je složité a bude k tomu zapotřebí spousta času. Je třeba urovnat vztahy v Kosovu, s Černou Horou a se sousedními státy. Já ale cítím, že lidé chtějí konečně začít žít své životy a chtějí je žít beze strachu. Chtějí si zvolit takové politiky, kteří je už nezatáhnou do nesmyslných válek. Nedávno jsem se vrátil z Makedonie, kde jsem se potkal s řadou Albánců, Bulharů, Makedonců, lidí z Bělehradu, z Bosny a Hercegoviny a cítil jsem, že tu vzniká nový duch. Těžko se to popisuje, ale dalo mi to velkou naději a víru.

Nemělo by se už dnes hovořit o možné samostatnosti Kosova?

Na to je příliš brzy. Stále je to součást Jugoslávie, i když tam vládne jakýsi protektorát. Nejdříve se tu musí obnovit demokratické poměry. Odtržení Kosova nevidím jako jednu z dnešních priorit.

Myslíte, že by měla nová vláda vydat Miloševiče soudu v Haagu?

Řekl bych, že to není prvotní úkol. I když je to pro mnohé z nás těžké, musíme se v této chvíli věnovat ne potrestání diktátora, ale především nastolení demokratické vlády, nastartování ekonomiky. To je to nejtěžší - Miloševič zemi nenechal téměř žádné finance. Teprve až všechno začne alespoň trochu fungovat, určitě se vláda a občané Jugoslávie budou zabývat tím, jakou odpovědnost nese Miloševič a jestli musí být předveden před soud.