Šarm egocentrické patologie

Roku 1913 dospěl Kazimír Malevič obrazem Černý čtverec na bílém po li k nejradikálnější abstrakci, k dílu ovšem připojil „figurální“ legendu, když je označil za „nahou zarámovanou ikonu“. V jeho slovech sotva odhadneme poměr mezi mystikou a mystifikací, lze je však chápat v obou rovinách: jako zjevení hlubší skutečnosti i jako elegantní výmysl, který dokáže přitáhnout zájem veřejnosti. Během dalších desetiletí se progresivní výtvarné trendy zaměřovaly stále více na mediální ohlas. V konceptualismu nakonec důraz na nápaditou prezentaci zcela převážil nad čistě výtvarnými kritérii. V chruščovovských letech tání začaly pronikat první zprávy o aktuálních tendencích moderního umění i do Malevičovy vlasti, kde od konce dvacátých let vládl přísný kánon stalinistického kvazirealismu. Zatímco se na Západě konceptualismus stal výrazem únavy z výroby čím dál náročnějších a výstřednějších výtvarných realizací, mladí ruští umělci objevovali staré avantgardní projekty i realizace s nostalgickým okouzlením a formovali podle nich svůj vkus i umělecký projev. I pro ně měla strategie prezentace zásadní důležitost, a však ze zcela jiných důvodů než v demokratických zemích - v Sovětském svazu souvisela s potřebou pracovat s jinotaji a manifestovat tak alespoň soukromou svobodu, když ta veřejná chyběla.

Album pseudoobrazů

K svéráznému hnutí moskevských konceptualistů patřil i Viktor Pivovarov, který od počátku 80. let žije a maluje v Praze. V dokumentárním filmu…