Ahasver, který přestal bloudit

Hodinový snímek Zapomenutý fotograf Ahasver aneb Generační výpověď souputníků mohl být pro televizního diváka - řekněme od pětačtyřiceti let výš - udivující už tím, že hlavní hrdina tohoto filmu vůbec žije a že nikdy nebydlel jinde než v téhle zemi. Kdo si ze střední a starší generace vybaví kulturní časopisy druhé poloviny 60. let, pravděpodobně si vzpomene na fotografie podepsané Pavel Hudec-Ahasver. Byla to jedna z profilových figur pražské kulturní scény, hojně publikující fotograf. Ovšem normalizace za ním zavřela vodu: ten, komu v Husákových časech zrovna nedošlo, že autor idylických a zpola kýčovitých pohlednic s květinovými zátišími pro podnik Pressfoto je týž Hudec, jenž býval odvázaným „flower power“ dokumentaristou a portrétistou, mohl si klidně myslet, že se fotograf Ahasver odebral kamsi do světa, ne-li na věčnost. Pro generace dnešních dvaceti- až třicetiletých pak může být Pavel Hudec (nar. 1941) čirým dějepisem, člověkem z dávno již neexistujícího světa, mužem, o němž dosud neslyšeli jediné slovo.

Zborcené bohémství

Ahasverův vrstevník, o rok mladší dokumentarista Otto Olejár, po sovětské okupaci odešel do emigrace. Nejprve bydlel v Západním Berlíně, ale v roce 1970 odjel na Britské ostrovy, kde dokončil filmová studia, zahájená na pražské FAMU. Profesně se dobře uchytil - pracoval například pro BBC či Channel 4. Olejárova životní dráha tak nastoupila přesně opačný směr než Hudcova. Ten byl stále více paralyzován československou…