Prezydent jazzových krokadýlů

Málokterá kniha, psaná se záměrem přiblížit vývoj jazzové nebo vůbec moderní hudby,má tu účinnost jako vzpomínkové chrlení Milese Davise - snad prvního mezi jazzovými svatými, několikanásobně stylotvorného hráče a muzikanta. Setkávání s černým literátem a teoretikem Quincym Troupem vyústilo v roce 1990 ve vydání knihy,jež se vmžiku stala událostí hudební, ale i literární scény. Kdo ale kupoval často tak impulzivního Milese,aby zjistil, jak to zase komu nandá, byl překvapený. V knize sice nechybějí Davisovy výpady, rasová vztahovačnost ani drastická upřímnost vůči svým vydavatelům, dohromady se to ale všechno skládá v pevný,logický a věrohodný pohled na svět - ucelený, jako je při vší vnitřní protikladnosti i sám Miles Davis.

…a takovýhle věci

Davis mluví, jako by obsluhoval anglického krále: „Tak teda poslouchejte. To nejparádnější vzrůšo v celým mým životě,a to myslím oblečenej, jsem zažil, když jsem někdy v roce 1944 slyšel v Saint Louis, Missouri hrát společně Dizzyho a Birda.“ Hovorový jazyk knihy, místy až slang, je důsledkem téhož, co vedlo ke vší jeho hudbě: nikdy nevykročil ze sebe sama. Zároveň - už od počátku padesátých let, kdy začal hrát jako lídr - mířil zběsile vpřed, nutnost změny pociťoval ne s potrhlostí umělce-podivína, ale napůl kvůli duševní hygieně, napůl v podivuhodném napojení na proměny doby (většinou byl o něco napřed než ona) a publika. Celý vývoj jazzu od konce druhé světové války tu lze číst náhle jako proud…