Světla a stíny ruských vojenských základen v Gruzii

V létě se podél cest suší tabák a z hnoje uplácané kostky na otop, v zimě je kraj odříznut od světa, ztichlý a pod sněhem. Kamenitou náhorní planinu gruzínského kraje Džavacheti při arménské hranici vesměs obývají etničtí Arméni. Arménsky se tu hovoří, chodí se do arménských kostelů, platí arménskými dramy. Gruzínské lari si od vás nikdo nevezme, ale kromě na Kavkaze univerzálních dolarů máte ještě náhradní možnost - rubl. „Vojennyj gorodok“, vojenská základna v džavachetském městečku Achalkalaki zaměstnává většinu místních obyvatel, kteří by v tomto zoufale chudém, čistě zemědělském kraji jinak stěží našli uplatnění. „Naše základna se zaplaťpánbu rušit nebude!“ Zhruba tak lze shrnout pocity obyvatel této proarménsky orientované části Gruzie, jež chovají k předběžné rusko-gruzínské dohodě o uzavření dvou ze čtyř ruských vojenských základen na gruzínském území, které bylo dosaženo na summitu OBSE v Istanbulu. Proč ale Rusové, kteří donedávna tvrdili, že jejich odchod by zemi přinesl chaos a destabilizaci, v Istanbulu vyrukovali s překvapivým návrhem na zrušení těchto základen? „Jednoznačně na nátlak Západu,“ domnívá se gruzínský politolog a analytik Alexander Rondeli. Za možný faktor považuje i tlak Západu na Rusko v souvislosti s koncentrací ruských ozbrojených sil v Čečensku, která zdaleka převyšuje stávající ruské kvóty. Rusové se tedy v souladu s revidovanou dohodou o konvenčních silách v Evropě zavázali k 1. červenci 2001 vyklidit dva své největší opěrné body v…