Psal jsem to pro horníky

Rámeček

Stejně jako se kniha bývalého ostravského horníka IVANA LANDSMANNA (50) Pestré vrstvy (Respekt č. 35/99) nepodobá ničemu v současné české próze, tak se ani její autor nepodobá žádnému etablovanému českému spisovateli. Narodil se v Novém Jičíně, žil pak v Havířově, nedoučil se na malíře pokojů, pracoval jako závozník a po vojně nastoupil na šachtu „Antonín Zápotocký“, v níž rubal uhlí celých šestnáct let (více v knize). Za dramaticky nepodařených okolností (více v knize) emigroval do Holandska, kde žije dosud a kde začal v polovině osmdesátých let psát: dobrým patronem mu byl Jaroslav Hutka. Ivan Landsmann působí i tváří v tvář jako protiklad autora, který by si byl vědom toho, že napsal velkou knihu o „českém údělu“ za socialismu: román o bídě dělnické práce a bídě emigrace. Mluví tiše, jakoby plaše, bez nejmenší stopy po autostylizaci, především jako by jeho psaní bylo tou nejpřirozenější věcí, kterou, když chce, svede každý.

Vaše kniha Pestré vrstvy se stala literární událostí loňského roku. V anketě Lidových novin o nejlepší loňskou knihu získala nejvíc hlasů. Nepřekvapil vás ten zájem a příznivá odezva?

Nepřekvapilo mě to. Čekal jsem to už před deseti lety, vlastně před čtrnácti, když jsem ji na popud Jarka Hutky napsal. Škvorecký ji sice odmítl vydat, ani mi neodpověděl, ale já jsem si vždycky myslel, že ta knížka bude mít úspěch. Je to napsáno sice sprostě,…