Bafnul jsem Rolleiflex

Místo v historii české fotografie má Zdeněk Tmej (1920) zajištěno především unikátním souborem z totálního nasazení. Tmej byl ovšem několik desetiletí předním uměleckým fotografem specializujícím se na divadlo a tanec, experimentátorem a svéráznou osobností, která - řečeno pateticky s Věrou Chytilovou - poznala „vzlety a pády“.

Od září roku 1942 jste byl „totálně nasazen“ v Braslau, v dnešní Wroclawi, kde jste pořídil svou slavnou fotosérii. Čemu se totální nasazení víc podobalo, vojně, nebo kriminálu?

Ani jednomu nebo druhýmu. Bylo to úplně zvláštní. Já jsem si z toho moc nedělal, byl jsem mladej kluk, tak jsem to bral spíš jako dobrodružství, skoro srandu. A protože jsem měl praxi z Melantrichu od fotografa Karla Hájka, tak jsem tam jel s aparátama už s tím, že budu fotit. To jsem věděl hned od začátku. Bydleli jsme v sále bývalé hospody, ale noblesní, se secesním interiérem. Když jsem to uviděl, tak jsem si jen pomyslel, hochu ty máš štěstí, oni tě přivezli rovnou do ateliéru.

U jaké práce jste byl nasazen?

To byla skoro recese. Nejdřív jsem sice pobíjel pražce, ale pak, když lagerführer zjistil, že umím německy, tak jsem dělal nosiče zavazadel.

Mohli jste chodit do města? Hlídali vás Němci?

Kdepák. O nás se moc nestarali, měli dost svých starostí. Takže do města jsme mohli chodit, jak jsme chtěli, do kina, do restaurací, všechno. Jediné, co po nás chtěli, bylo, abysme chodili do práce. Pak nám dali pokoj. No pak…