Cannes přejí bohatým

Řekněme to hned na začátku: Zlatou palmou oceněný film Larse von Triera Dancer in the Dark je podbízivý, namyšlený, hloupý, dlouhý a trapný. Jedinou autorovou zásluhou je, že tu objevil dobrou herečku - Björk. Jistě, kritizovat úspěšný film je nevděčné, vždycky se dá namítnout, že v pozadí takové kritiky je závist. Ale ani závist na kvalitě von Trierova muzikálu nic nezmění, protože jeho úspěch je vykalkulovaným, umělým aktem. Pokud za úspěch pokládáme i něco jiného než peníze a fotografie na prvních stránkách novin, pak je Dancer in the Dark pro svého autora spíše prohrou. Protože von Trier ztratil osobitý, temný styl, který z něj dělal hrdinu alternativního filmu, ale nenaučil se nic z toho, co ovládají studioví režiséři: natočit melodrama a zůstat svůj, efektně nasnímat taneční číslo v muzikálu, udržet svěžest, švih a napětí tak, aby divák vnímal banalitu příběhu jako příjemnou zábavu. K tomu ještě nemá smysl pro humor a jeho postavy jsou prvoplánové a pitomé jako z Večerů pod lampou. Tento proces začal už v předchozím úspěšném snímku Prolomit vlny, kde se milující žena prostituuje, protože věří, že tím vykoupí manželovo zdraví. V Dancer in the Dark dosahuje kýč obludných rozměrů: slepá svobodná matka, chudá česká emigrantka, vraždí, aby zachránila úspory na operaci očí svého syna. Ale chladná americká justice padesátých let nezná slitování a Selma Ježková končí za zpěvu a tanců na popravišti. Von Trier je dnes mimo jiné úspěšný producent a jeho společnost Zentrope…