Petr Lébl v televizi

Petr Lébl byl především režisérem divadelním - jak v pondělí ve Strašnickém krematoriu řekl Milan Lukeš, české divadlo ztratilo možná největší režisérský talent od dob Alfréda Radoka. Lébl však pracoval i pro televizi. Byl pro ni spolupracovníkem „z druhého břehu“, originálním umělcem, který se pokoušel pomoci vymanit ji z konformity, novinářské nivelizace, výtvarné arogance a nevkusu. Kromě několika povinných zpravodajských šotů prošel Českou televizí fakt jeho smrti de facto bez povšimnutí, s ignorantskou lhostejností. Rozsah toho, co Lébl v televizi vytvořil, je dán režiemi dvou pořadů poezie (Stanislawa Wispianského a Egona Tobiáše), deseti režiemi a scénáři Studia Kroměříž, jedním životopisným dokumentem Strážce kouzel (scénář, režie), režií tří dílů literárního pásma Eliadova knihovna, režií dokumentu Sprayem po zdech, a hlavně režiemi jeho vlastních představení v Divadle Na zábradlí: Fernando Krapp mi napsal dopis, Racek, Naši naši furianti, Revizor, Ivanov. Pro pořádek uveďme ještě režii a scénář Anděla máme každý svého - záznamu z předání cen Pangea a režii divadelního záznamu představení Léčba neklidem amatérského divadla Čmukaři z Modřišic. Studio Kroměříž vzniklo jako reakce na „myšlenkové proudění“ televizních diskusních pořadů. Inspirací mu byl zejména brněnský vzor. Z diváckých reakcí vysvítalo, že tento pořad lidé nejsou často schopni rozlišovat od druhých, seriózních, a že zejména přepínání kanálů jim úplně znemožní orientaci. Problém později televize…