Slib jako řád

V chování politiků, politických stran i vlád lze vystopovat obecné archetypy. Například v Severním Irsku šlo minulý týden nejenom o novou regionální vládu - první po 25 letech od pádu posledního kabinetu. Mnohem více šlo o vztah mezi sliby a realitou, dokonce o to, jak definovat západní civilizaci. Není až tak podstatné, kdo je autorem následujícího příměru, podstatnější je, že příměr dobře vystihuje anglosaské vnímání světa: symbolem západní civilizace je jízdní řád. Jízdní řád není zákon, ale dohoda, slib. Nic nám nezaručuje, pouze nám slibuje, že vlak do místa X odjíždí z nádraží Y v tu a tu hodinu, tu a tu minutu. Odjede-li vlak skutečně včas, je tím splněn slib a my máme pocit zaručeného řádu světa, pocit občana západní demokracie. Pro přírodní národy je podobné vnímání světa nepochopitelné: Jak se někdo může spoléhat na cifru napsanou na kusu papíru? Africký Křovák je schopen přežít v poušti, kde by Evropan zahynul. Může najít zdroj vody na základě zkušenosti získané od předků či osobně nabyté, ale nepochopil by, proč Evropan hledá totéž jen podle jakýchsi symbolů v mapě, cáru papíru. Zná přesně místo a denní dobu, kdy může narazit na gazelu, ale nepochopil by, proč se Evropan pídí po jízdním řádu, aby zjistil dobu odjezdu autobusu. Nejde o to, zda je ten či onen přístup ke světu lepší, „civilizovanější“, jde o kontext jízdního řádu, když už ho západní demokracie přijaly za svůj - o plnění slibů, o schopnost dohody a její vymahatelnost. Chováme se na základě…