Zeď nám spadla

Betonová zeď v Matiční ulici už nestojí, ve středu ráno ji ústečtí dělníci rozebrali. Je to nepochybně nejlepší zpráva nejen za uplynulý týden, ale snad za poslední půlrok od vstupu do NATO. Můžeme na tom samozřejmě i v tuhle chvíli hledat různá ale: skutečně to vypadá, že vláda vzpurné ústecké konšely uplatila deseti miliony, že tím vytváří nebezpečný precedens do budoucna, že bílým domkářům z Matiční stačilo k vysněnému stěhování ze špinavé uličky mezi rušnou silnicí a železniční tratí jen hodně nahlas křičet a tak dál, a tak dál. Zkusme se ale na celou věc podívat jinýma očima: totiž že stát začal konečně v Matiční splácet nepatrnou část dluhu, který má bílá populace vůči „svým“ Romům. Teď jde jen o to, jak své splátky přeměnit v investici.

Co chceme…

„Symboly, jako je zeď v Matiční, jsou ohromnou tragédií, protože jsou o mnoho silnější než bezprostřední realita, kterou zastupují.“ Věta amerického velvyslance Johna Shattucka míří do černého. Realita v Matiční se ničím nelišila od mnoha podobných míst po celé zemi: předvídatelný sociální konflikt vzniklý úředním sestěhováním nepříliš vybrané a rasově stigmatizované společnosti do dvou domů lze pochopitelně řešit civilizovaně: systematickou sociální prací plus přísným vynucováním zákona, například. Nápad ústeckého magistrátu obehnat problém čtyřmetrovou betonovou ohradou (tak zněl první plán z jara 1998) byl ve své primitivní jednoduchosti nebezpečně lákavý. Ohromná podpora, kterou ústecký…