Ne Rusku „železného premiéra”

Moskva se o předminulém víkendu chystala na summit Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Istanbulu jako na klíčovou bitvu, jež rozhodne o jejím velmocenském statutu. USA a větší evropské země tu zase cítily hlavně příležitost, jak působení OBSE, která sdružuje 54 zemí a je po OSN druhým největším politickým spolkem, vdechnout nového ducha. Všichni účastníci pak chtěli při setkání nad Bosporem odmávnout start další etapy redukce konvenčních sil v Evropě, a tím potvrdit pokračování politiky uvolňování napětí na kontinentě. Nakolik se všechna tato očekávání naplnila?

Jaký má být ruský státník

Evropa se dlouho stavěla shovívavě k posledním krokům Ruska vůči Čečensku. Tento postoj se začal měnit, až když vyšlo najevo, že Moskvou deklarovaná vůle k zúčtování s čečenskými teroristy je jen záminkou, že tu vůbec nejde o nějakého Šamila Basajeva a emíra Chattába, spoluzodpovědné za krvavé boje v Dagestánu, anebo o to, aby osoby (dodnes ostatně neidentifikované), které v několika ruských městech provedly známé bombové útoky, stanuly před soudem, ale o pacifikaci celého Čečenska, o odvetu za prohranou válku v letech 1994–96. Na obvinění zpochybňující „adekvátnost prostředků“, na obrovský počet obětí v řadách civilního obyvatelstva či drama uprchlíků však Rusko odpovídalo stejně: Čečensko je naší vnitřní záležitostí a nikomu po tom nic není. Bojujeme jen s teroristy a budeme bojovat, dokud nezlikvidujeme posledního z nich. Jednání je možné…