S Madridem i proti němu

V mnoha zemích s federálním uspořádáním mají některé regiony poněkud výjimečnou pozici. Španělsko není oficiálně federací, ale v praxi se dělí na 17 autonomních oblastí. A podobnou roli, jakou hraje Kalifornie v rámci USA či Bavorsko v rámci Spolkové republiky Německo, má ve Španělsku Katalánsko, region, v němž žije 15 % populace státu, ale který zajišťuje 20 % španělského HDP. Proto jsou zajímavé i tamní volby, jež proběhly v neděli 17. října. Co přinesly? Opět zvítězila nacionalistická strana CiU (Konvergence a jednota) vedená Jordim Pujolem. Pujol zahájí již své šesté premiérské období. Při této příležitosti se můžeme zároveň podívat, jak se vyvíjejí nacionalistické tendence ve Španělsku.

Stupně k samosprávě

Španělské uspořádání do autonomních oblastí vytvořilo systém regionálních vlád. Z toho vyplývá neustálá válka několika regionálních premiérů proti vládě v Madridu za získání větší kvóty pro své autonomie výměnou za dohody a podporu v národním parlamentu. Nejvíce z toho profituje autonomie Katalánska, která má nejblíže k plné samosprávě. Na druhém místě co do rozsahu kompetencí je Baskicko. Třetí v pořadí je pak Galicie. Obyvatelé každého z těchto regionů mluví různými jazyky, mají autochtonní kulturní rysy a minulost, která byla v menší či větší míře základem pro utváření Španělska. Proto zde vznikla živná půda pro nacionalistické tendence a boj za svébytnou identitu. Tyto tři oblasti mají nebo měly ozbrojenou skupinu, která bojovala za…