Vězeňské přednášky

Hitlerovský teror čtyřicátých let i stalinistický teror let padesátých sledovaly podobný cíl: ochromit český národ likvidací jeho nejvyspělejších vrstev. V prvním případě šlo o germanizaci a „rasové vyčištění“ středoevropského prostoru, v druhém o jeho sovětizaci, přičemž svou roli sehrála i „třídní nenávist“ lůzy a frustrovaných intelektuálů k dosavadním společenským elitám. V žádném dějinném období nebylo vězněno tolik kultivovaných, vzdělaných českých občanů. K dvěma stům tisícům politických vězňů prvního komunistického dvacetiletí patřila i Růžena Vacková (1901–1982), jež byla roku 1946 jako druhá žena v českých dějinách jmenována univerzitní profesorkou. Obsáhla hned několik uměnovědných disciplín: klasickou archeologii, estetiku, dějiny umění i divadelní vědu. Za okupace se účastnila odboje, její bratr i švagr byli popraveni a ona sama čekala na smrt na Pankráci, kde ji zastihl konec války. Tato zkušenost ji přivedla k hluboké katolické víře a studiu teologa Henryho Newmana. V únoru 1948 se Vacková spolu se studenty jako jediný člen profesorského sboru Univerzity Karlovy účastnila protestního pochodu na Hrad, který byl tvrdě potlačen policií a Lidovými milicemi, v následujících letech nesměla přednášet, v únoru 1952 byla zatčena a v červnu odsouzena k 22 letům vězení „za špionáž ve prospěch Vatikánu“. Propustili ji až v dubnu 1967, neboť odmítala přistoupit na vyděračské podmínky předchozích amnestií, soud ji v létě 1969 plně rehabilitoval, ale o dva roky později byla rehabilitace zrušena. V lednu 1977 mezi prvními podepsala Chartu 77. Roku 1992 jí prezident republiky posmrtně udělil Řád T. G. Masaryka.

Bůh a pokrok

K nejvýznamnějším vědeckým dílům Růženy Vackové patří Výtvarný projev dramatický z roku 1948 a Věda o slohu, napsaná po návratu z vězení (ta je pokládána za dovršení české větve starší vídeňské uměleckohistorické školy). Zcela zvláštní místo zaujímají její Vězeňské přednášky, zaznamenávané tajně v pardubické věznici spoluvězeňkyněmi Dagmarou Skálovou a Dagmarou Šimkovou. Systematický přehled dějin kultury a umění od prehistorie až k počátkům modernismu je jednak výmluvným dokumentem doby, jednak pozoruhodným literárním textem. Výklad, který vznikal bez možnosti kontaktu s jakoukoli literaturou, rozhodně není nesen snahou o popularizaci látky, cestu po stopách tvůrčího myšlení lidstva neusnadňuje, ale naopak pozorně sleduje její zákruty, výšiny i srázy. Jde v pravém slova smyslu o zasvěcování, nikoli jen výuku. Zvláštním způsobem to zrcadlí i zápis přednášek, pořízený a ukrývaný zejména Dagmarou Skálovou. Někdejší skautská vedoucí a organizátorka škol lesní moudrosti zaznamenala mnohdy dosti náročnou interpretaci složitých kulturních jevů s neobyčejným porozuměním a osobním zaujetím. Přednášky o všech epochách mají obdobnou osnovu. Nejdřív je charakterizováno dobové myšlení a životní pocit, vztah k Bohu, k člověku i k přírodě, ale také přirozené podmínky života a společenská organizace. V dalších oddílech se Vacková zabývá typickými výtvarnými projevy doby, které pak zobecňuje ve výkladu charakteristických principů každého slohu. V závěrečných částech popisuje praktické okolnosti, v nichž se sloh realizoval (materiál, ekonomické podmínky, stupeň řemeslné dovednosti a technického rozvoje), a snaží se rovněž postihnout ideje, jež měla díla ztělesňovat, i ty, které z nich vyčteme v současnosti. Autorka pevně věří v Boha i v pokrok, k němuž podle ní střídáním slohů dochází. Vše započalo prazjevením mravního zákona a v hlubší rovině kulturních dějin lze vytušit jakýsi transcendentní příslib, že čas přes všechny chvilkové zloby spěje k lepšímu a že vývoj má svůj pevný, spolehlivý řád. Z hlediska postmoderních teorií, které ideu vývoje a pokroku odmítají, se toto hledisko může zdát překonané, sotva si však můžeme představit, že by někdo dokázal z postmodernistického hédonismu načerpat dostatečnou mravní sílu k vytrvalému vzdorování komunistické ideologii v mnohaletém těžkém žaláři.

Opravdové vzdělání

Růžena Vacková nejčastěji přednášela při práci v pletárně, kde vězeňkyně vyráběly luxusní svetry na vývoz. Výkon trestu vnímaly mnohé ženy jako vysvobození z vyšetřovací vazby, v níž byly vystaveny mnohem větší brutalitě a ponižování. Zatčení je vytrhlo z více méně uspořádaných poměrů a náhle se ocitly ve světě plném barbarství, byly psychicky i fyzicky týrány, zbavovány možnosti nejzákladnější hygieny, bity, svlékány do naha a vystavovány posměchu policejních primitivů, trápeny hladem, žízní i mrazem, nuceny k falešným přiznáním. Nejhrubší komunistická zvůle končila procesem. Ve věznicích sice panoval tuhý kázeňský řád, ale působila tu i tichá solidarita uvězněných, vytvářející společenství, v němž si člověk mohl najít své místo a vydobýt si nazpět trochu sebeúcty. Přednášky z historie umění tu musely znít obzvlášť působivě. Dnes je čteme v úplně jiných podmínkách. Svým družkám v neštěstí autorka zprostředkovala vize uskutečněné krásy i transcendentní vědomí, jež překonávalo vězeňskou šeď a beznaděj. Současnému čtenáři může přinejmenším ukázat, jak vypadá opravdové vzdělání, bytostně osvojené, procítěné a prožité, jež v člověku zůstává i v krajně ubíjejících podmínkách.

Růžena Vacková: Vězeňské přednášky. Vydala Univerzita Karlova, Praha 1999, úvod, doslov a medailonky D. Skálové a D. Šimkové napsal Z. Pousta, medailonek autorky J. Vacková, 267 str. , 137 Kč.