Kdepak profesórem...

Pohled na listinu nositelů Nobelovy ceny za literaturu zejména v období posledních deseti let vyvolává určité rozpaky. Je sice pravda, že téměř žádný kontinent či žánr nezůstal stranou, zbytečně velká jména však dojem celkové vyváženosti nenarušovala. U téměř neznámých „světoznámých literárních hvězd“ - Saramango, Fo, Szymborska, Óe, Walcott či Heaney - bylo až urážlivě banální muset upozorňovat na skutečnost, že světová sláva nemusí být totožná s kvalitou. Bylo až banálně urážlivé muset přesvědčovat o kvalitě autorů, na jejichž jména dokonce i zasvědcenější veřejnost reagovala: Kdopak to proboha je? A proto je velkou úlevou, že nositelem Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1999 je stálice německé literární i politické scény Günter Grass. Tím, že členové Švédské akademie překonali více či méně literární ohledy a vyznamenali tohoto stejně velkého jako velikášského autora skutečně světového formátu, dali významný dárek především samotné literatuře. Dalo by se říci: jestliže v poslední době zpravidla Nobelova cena pomáhala spisovatelům, v případě Grasse spisovatel pomohl Nobelově ceně. Že je v dobrých rukou, dokazuje mimo jiné i roztomilá historka, kterou Grass vyprávěl svým přátelům při jedné z návštěv Prahy v šedesátých letech. Grass tehdy vzpomínal, jak se kdysi přijel podívat do rodného Gdaňska na svoji pratetku. Ta ovšem svého stále slavnějšího prasynovce nejen nepoznala, ale přiměla jej, aby se jí legitimoval. Až v tomto okamžiku se tvář staré ženy rozjasnila. Když…