Tajemníkova kartouza

Komentátor Lidových novin Ondřej Štindl nedávno výstižně pojmenoval naši společenskou atmosféru jako stav, v němž převládla „kultura předstírání“. Příklady lze nabírat hrstmi, třeba v tzv. mediální sféře. Například ředitel ČT Puchalský předstírá, že vysíláním majora Zemana dojde ke katarzi historického vědomí, ředitel jiné televize Železný předstírá, že jako intelektuál - třebaže nového typu - to všechno dělá pro lidi, jistý Svora předstírá, že jeho šmíráctví a fantazírování slouží svobodě slova, a bývalý tajemník Dagmar Havlové Miloš Rýc předstírá, že svou čerstvě vydanou knihu Zpověď tajemníka napsal proto, aby „se lid obecný na prezidentský pár začal dívat s větší dávkou tolerance…“ (s. 7). Jsou to všechno pohnutky tak ušlechtilé, až dojímají a člověk je proti nim bezbranný.Případ Miloše Rýce je však přece trochu zvláštní. Zatímco u ředitelů a Svory jde nejspíš o různé stupně profesionálního, pragmatického cynismu, Rýc se zdá spíš obětí bludné mánie, jíž dodává zvláštní zabarvení fakt, že on sám je psychiatr. Slovy jeho oboru lze Rýcův případ nazvat projevem vědomého „rozpadu osobní integrity“. Takový člověk něco činí, zároveň se však všemi možnými prostředky snaží vzbudit dojem, že dělá pravý opak.Miloš Rýc se, jak známo, znal s budoucí prezidentovou ženou. Ta ho pak vybídla, aby nastoupil na místo jejího osobního tajemníka. Z důvodů, na nichž má podíl určitě každý z nich a jež by si asi měl být psychiatr schopen představit, musel Rýc odejít. Až dosud by to mohl…